IV.ÚS 451/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 451/05 ze dne 17. 7. 2007 N 112/46 SbNU 69 K povinnosti soudu zdůvodnit odklon od judikatorních závěrů soudu vyššího stupně   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 17. července 2007 sp. zn. IV. ÚS 451/05 ve věci ústavní stížnosti města Krupky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2005 č. j. 11 Co 879/2003-71, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení 10 650 Kč. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2005 č. j. 11 Co 879/2003-71 se ruší. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 10. 2003 č. j. 18 C 37/2002-49, zamítající stěžovatelovu žalobu o zaplacení 10 650 Kč. II. 2. Stěžovatel vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně aplikoval normy hmotného a procesního práva, týkající se započtení pohledávky a poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a vybočil z pravidel soudního řízení, čímž mu odňal možnost právně a skutkově argumentovat. Podle stěžovatele okresní soud posoudil po právní stránce věc chybně, což odvolací soud sice konstatoval, avšak pochybením se nezabýval, neboť ve věci zaujal jiné, zjevně chybné právní posouzení. Krajský soud ztotožnil pojmy "vylíčení skutkových okolností" a "změna žaloby" a dospěl k závěru, že stěžovatel jako žalobce uplatnil dne 24. 9. 2003 změnu žaloby. Stěžovatel však trval na tom, že o změnu žaloby nešlo a jeho nárok nemohl být promlčen, neboť skutkové údaje byly patrny již z žaloby a navíc je v průběhu řízení, konkrétně v rámci závěrečné řeči svého právního zástupce, prokazatelně doplnil. S odkazem na rozhodovací praxi (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, Rc 78/2004) stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že bylo věcí soudu, zda nárok po právní stránce posoudí jako plnění ze smlouvy či jako vydání bezdůvodného obohacení. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 8. 2005, podepsaném předsedkyní senátu 11 Co, označil ústavní stížnost za nedůvodnou a zcela odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v napadeném rozsudku. Účastník řízení souhlasil s upuštěním od ústního jednání. 4. Vedlejší účastník L. N., v řízení před obecnými soudy na straně žalované, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 5. 2007 navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, neboť má za to, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem netrpí vytýkanými vadami. Uvedl dále, že pokud soud provede právní kvalifikaci případu nebo tak učiní žalobce v průběhu řízení, nemůže mu být tímto postupem odejmuta možnost vznést námitku promlčení a soud musí mít možnost se s ní vypořádat. Jestliže tedy soud prvního stupně v rámci předvídatelnosti rozhodnutí vyjádřil závažné pochybnosti o platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor a stěžovatel nato výslovně kvalifikoval právně svůj požadavek na plnění z bezdůvodného obohacení, požadoval dle názoru vedlejšího účastníka stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, neboť původně podaná žaloba mu pro takto vymezený stav oporu nedává. Soud se tedy správně vznesenou námitkou promlčení zabýval a vyhověl jí. Vedlejší účastník dodal, že poučovací povinnost soudu o tom, jak má žalobce nově vymezit skutkový stav, sama o sobě nemá vliv na promlčení nároku. Pokud se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že námitka promlčení je důvodná, nepochybil, když se otázkou započtení pohledávek nezabýval. 5. Na vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a vedlejšího účastníka stěžovatel nereagoval a k výzvě Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, se nevyjádřil. Ústavní soud tedy předpokládal, že stěžovatel neměl námitky proti rozhodnutí jeho věci bez nařízeného ústního jednání, a to na základě aplikace ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř.; o této možnosti stěžovatele předem poučil. III. 6. Ze spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 18 C 37/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud zavázal vedlejšího účastníka L. N. k úhradě částky 10 650 Kč z titulu nezaplaceného nájemného za měsíc květen 2000. Okresní soud provedl důkaz nájemní smlouvou o dočasném pronájmu nebytových prostor, uzavřenou mezi oběma stranami sporu dne 15. srpna 1996, a označil ji za neplatnou z důvodu absence předmětu a účelu nájmu ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Otázka platnosti nájemní smlouvy vyvstala již při prvním jednání okresního soudu a stěžovatel pro takový případ požadoval zaplacení žalované částky z důvodu bezdůvodného obohacení (srov. č. l. 44 a 47 "... pokud soud dojde k závěru, že smlouva je pro nedostatek sjednaného účelu, respektive nesjednání účelu užívání, neplatná, pak ... požaduje zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení ..., které vzniklo tím, že žalovaný užíval předmětný nebytový prostor v době od 1. 5. do 31. 5. 2000."). Okresní soud tak poté, co shledal nájemní smlouvu neplatnou, posoudil žalobní návrh stěžovatele jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Obrana vedlejšího účastníka byla založena na dvou námitkách, námitce promlčení a námitce započtení. Druhé z nich okresní soud přisvědčil, neboť vedlejší účastník uhradil v den podpisu nájemní smlouvy stěžovateli částku ve výši tří měsíčních nájmů (tj. 31 950 Kč), kterou při jednání soudu dne 24. 9. 2003 započetl proti pohledávce stěžovatele. Okresní soud tak shora citovaným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaná pohledávka zanikla započtením s tím, že pohledávka vedlejšího účastníka ve zbylé části (21 300 Kč) stále trvá. 7. V odvolání stěžovatel uvedl, že se ztotožnil se všemi skutkovými i právními zjištěními okresního soudu s výjimkou právního závěru, že jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení zanikl započtením. Stěžovatel namítl, že ho vedlejší účastník k zaplacení předmětné částky nevyzval a pohledávka se tak nestala splatnou, a tudíž započitatelnou; vzhledem k ustanovení § 107 odst. 1 občanského zákoníku se nárok vedlejšího účastníka po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby v srpnu 1999 rovněž promlčel. Stěžovatel poukázal na ustanovení § 581 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého pohledávky promlčené a pohledávky nesplatné vůči pohledávkám splatným nelze započíst, a upozornil, že samotné započtení nebylo učiněno vůči němu, ale toliko vůči soudu. 8. Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ztotožniv se se závěrem o neplatnosti nájemní smlouvy pro absenci náležitostí zákonem stanovených. Na rozdíl od okresního soudu však zaujal názor, že nárok stěžovatele nebylo možné posoudit podle jiných hmotněprávních norem, neboť stěžovatel v průběhu řízení změnil právní kvalifikaci svého nároku, nezměnil však svá skutková tvrzení. Podle krajského soudu okresní soud pochybil, pokud stěžovatele nevedl k vylíčení skutkových okolností a nerozhodl o změně návrhu podle ustanovení § 95 o. s. ř. I přes toto zjištění však krajský soud nezrušil odvoláním napadený rozsudek okresního soudu a nevrátil věc k dalšímu řízení, neboť rozhodující pro jeho závěr bylo zjištění, že vedlejší účastník vznesl námitku promlčení. Krajský soud uzavřel, že pokud stěžovatel uplatnil při jednání okresního soudu dne 24. 9. 2003 změnu návrhu, byl jeho nárok promlčen. IV. 9. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 10. V projednávané věci soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nájemní smlouva, na základě které stěžovatel žaloval na zaplacení peněžité částky, byla neplatná. Okresní soud posoudil nárok stěžovatele založený na skutkovém tvrzení, že mu vedlejší účastník nezaplatil dlužné nájemné, jako nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení a poté přihlédl k námitce započtení. Krajský soud však považoval skutkové tvrzení stěžovatele ze dne 24. 9. 2003 za změnu právní kvalifikace a změnu návrhu a aplikaci jiných hmotněprávních norem bez změny skutkových okolností; nerozhodnutí o změně návrhu okresním soudem označil za chybu; rozsudek okresního soudu však potvrdil, neboť přihlédl k námitce promlčení. 11. Stěžovatel opřel svoji ústavněprávní argumentaci o čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného so