IV.ÚS 4512/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4512/12 ze dne 16. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2012 č. j. 4 To 392/2012-42 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. září 2012 č. j. 0 Nt 639/2012-29, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny, práva na respektování presumpce nevinny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a porušení čl. 2 odst. 2 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak plyne z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel je na základě usnesení ze dne 31. 5. 2012 č. j. KRPU-124774-131/TČ-2012-040071, vydaného Policií České republiky, KŘP Ústeckého kraje, OOK SKPV Ústí nad Labem, stíhán pro zločin loupeže ve spolupachatelství podle § 23 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), k § 173 odst. 1, 2 písm. a) tr. z. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 6. 2012 sp. zn. 0 Nt 367/2012 byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád" nebo "tr. ř."), vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) tr. ř. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. září 2012 č. j. 0 Nt 639/2012-29 byla podle § 71a tr. ř. ve spojení s § 73b odst. 2 tr. ř. zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a podle § 73 odst. l písm. c) tr. ř. a contario nebyl přijat písemný slib stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nebyla přijata nabídka peněžité záruky nabídnutá za stěžovatele L. P. a Z. P. Stěžovatelem podaná stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2012 č. j. 4 To 392/2012-42 zamítnuta dle § 148 odst. l písm. c) tr. ř. 3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že v době, kdy bylo okresním soudem rozhodováno o jeho propuštění z vazby na svobodu, ho spoluobviněný J. C. podanou výpovědí vyvinil ze skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání a stěžovateli v té době nebyl žádný další skutek sdělen. Okresní soud v Litoměřicích však přesto jeho návrh na propuštění z vazby zamítl s tím, že důvody vazby dle § 67 písm. c) tr. ř. trvají i nadále s poukazem, že při ponechání na svobodě bude stěžovatel trestnou činnost opakovat. Stěžovatel dále namítá, že měl být u Okresního soudu v Litoměřicích slyšen ve vazebním zasedání, a to s ohledem k tomu, že písemně nabídl slib dle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř., ale i vzhledem k nabídce peněžité záruky svých rodičů, a že ode dne vzetí do vazby uplynula stěžovateli více jak 3 měsíční lhůta. Nekonání vazebního zasedání Okresním soudem v Litoměřicích nemůže dle názoru stěžovatele zhojit ani vazební zasedání konané dne 1. 10. 2012 Krajským soudem v Ústí nad Labem, kdy krajský soud v usnesení o zamítnutí jeho stížnosti uvedl, že stěžovatel měl následně možnost se k vazebním důvodům vyjádřit před krajským soudem a jeho vyjádření nepřineslo žádná nová a pro rozhodování o vazbě přelomová zjištění. Stěžovatel mohl při vazebním zasedání u Okresního soudu v Litoměřicích uvést, že v době vzetí do vazby měl řádné zaměstnání a studoval vysokou školu, měla být zvážena možnost nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a peněžitou zárukou jeho rodičů, jakož i fakt, že nebylo zjištěno, že by v případě propuštění z vazby pokračoval v páchání trestné činnosti. Obecné soudy tak při rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby nerespektovaly jednu ze základních zásad trestního řízení ohledně vazby, a to, že vazba je důvodná pouze v případě, kdy neexistují žádné další možnosti, jak nahradit vazbu jinými instituty. Svá rozhodnutí obecné soudy v tomto směru dostatečně neodůvodnily. Podle přesvědčení stěžovatele bylo řízení před obecnými soudy postiženo vadami dotýkajícími se samotné podstaty nestranného a spravedlivého procesu a proto v závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů pro zásah do jeho základních práv zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 0 Nt 639/2012. 5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud předně konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již ve stížnosti podané proti zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud stížnostní se těmito jeho námitkami v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další (třetí) soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. 6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů a nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Podle čl. 83 Ústavy je jeho úkolem ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. 7. Základ ústavní stížnosti představuje námitka stěžovatele, že nebyl u Okresního soudu v Litoměřicích slyšen ve vazebním zasedání a nemohl tedy uvést skutečnosti odůvodňující jeho žádost o propuštění z vazby. K námitce osobního slyšení při rozhodování o vazbě Ústavní soud konstatuje, že samotný trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o propuštění z vazby, současně však Ústavní soud ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že předmětná ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou, zejména s ohledem na její čl. 5 odst. 4. S přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s novými argumenty a námitkami obviněného, anebo aby zvážil již uplatněné argumenty z pohledu jejich možného odlišného hodnocení ve vztahu k plynoucímu času. Při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody tak může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena. Takový požadavek však musí splňovat určité kvalitativní náležitosti, minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta mající pro rozhodování soudu relevanci a tyto nelze objasnit jinak než osobním slyšením. 8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích nicméně dovodil, že uvedené závěry nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě vždy nutně znamená porušení ústavně zaručených práv a svobod. Každý případ je nutno vždy posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti. V daném případě stěžovatel o konání vazebního zasedání výslovně ve své žádosti o propuštění z vazby nepožádal, ač tak učinit mohl, a Okresní soud v Litoměřicích nepovažoval pro účely rozhodnutí o vazbě slyšení stěžovatele za potřebné. Pokud stěžovatel následně vznesl uvedenou námitku ve stížnosti proti zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby, pak stížnostní soud jeho žádosti o ústní slyšení vyhověl a stěžovateli tak byla dána plná možnost uplatnit všechny argumenty na podporu své ž