IV.ÚS 452/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 452/18 ze dne 20. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ve věci ústavní stížnosti JUDr. Radky Macháčkové, advokátky, proti rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení o výši přiznané dávky peněžité pomoci v mateřství, provedenému formou výplaty dávky dne 8. 12. 2017, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 18 odst. 2 a § 32 odst. 3 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení ustanovení § 5b odst. 3 poslední věty zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Pražské správy sociálního zabezpečení, územní pracoviště se sídlem v Praze 9, Sokolovská 855/225, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Návrhem ze dne 4. 2. 2018, doplněným podáním ze dne 9. 2. 2018, se JUDr. Radka Macháčková (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o výši přiznané dávky peněžité pomoci v mateřství. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení ustanovení § 18 odst. 2 a § 32 odst. 3 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o nemocenském pojištění") a ustanovení § 5b odst. 3 poslední věty zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení, která rozhodla o přiznání peněžité podpory v mateřství na základě diskriminačních a rovnost porušujících ustanovení zákona o nemocenském pojištění a zákona o pojistném na sociální zabezpečení. V důsledku protiústavní aplikace ustanovení citovaných zákonů bylo prý porušeno její základní právo a zasaženo do svobody zaručené ústavním pořádkem. Další obsah ústavní stížnosti blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno oba návrhy odmítnout. III. Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, čehož si je stěžovatelka vědoma, jak plyne z její ústavní stížnosti. V projednávaném případě je evidentní, že stěžovatelka ve své věci nevyužila jakékoliv procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva na peněžitou pomoc v mateřství poskytuje. Především nepostupovala dle ustanovení § 153 odst. 6 zákona o nemocenském pojištění, dle něhož - v případě nesouhlasu s výsledkem zkráceného řízení - mohla podat příslušné správě sociálního zabezpečení v zákonem stanovené lhůtě písemnou žádost o vydání rozhodnutí o dávce, v níž mohla a měla uvést důvody nesouhlasu s výsledkem tohoto řízení. Podáním této žádosti by se zahájilo řízení o dávce, v němž by stěžovatelka měla možnost využít další zákonné procesní prostředky k ochraně práva, včetně prostředků poskytovaných v systému správního soudnictví. Teprve po jejich vyčerpání se stěžovatelka v budoucnu může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody. Spolu s ústavní stížností byl odmítnut i návrh na zrušení ustanovení § 18 odst. 2 a § 32 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění, a na zrušení ustanovení § 5b odst. 3 poslední věty zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, neboť jako akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.*) Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu ____________________________________________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 20. 3. 2018