IV.ÚS 452/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 452/22 ze dne 19. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. N., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2021 č. j. 6 Tdo 1077/2021-306, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2021 č. j. 10 To 105/2021-283 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. února 2021 č. j. 2 T 67/2020-248, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zaručených čl. 40 odst. 2 Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení § 2 odst. 2 trestního řádu. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za tento přečin popsaný ve výrokové části rozsudku stěžovatele odsoudil podle § 146 odst. 1 za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku k samostatnému peněžitému trestu, přičemž podle § 68 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku byl peněžitý trest uložen ve výměře 100 celých denních sazeb s výší denní sazby 500 Kč, tj. celkem ve výši 50 000 Kč. Okresní soud dále rozhodl o nároku na náhradu škody podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR. Poškozeného J. Č. podle § 229 odst. 1 trestního řádu s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. 4. Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením v ústavní stížnosti dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uvedeno v § 265b trestního řádu. Nejvyšší soud poukázal na to, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných okresním soudem a krajským soudem a jimi provedeného dokazování, kterých se stěžovatel dovolával. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, že okresní soud postupoval v rozporu se základními zásadami trestního řízení zakotvenými v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 trestního řádu. Trestní řízení nesplnilo požadavek korektního a férového soudního řízení a je v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, soud měl v pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch. Stěžovatel považuje právní posouzení skutku ublížení na zdraví za nesprávné, a to zejména z důvodu, že na poškozeném nebyly shledány žádné stopy jakéhokoli násilného jednání a skutkové verze stěžovatele a poškozeného se značně rozcházejí. Poukazuje na extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Dle jeho tvrzení je v rozporu popis brachiálního násilí značné intenzity, kterému neodpovídají zranění na těle poškozeného, což nevyplynulo z lékařské zprávy při propuštění z nemocnice, z výpovědi a znaleckého posudku MUDr. Petra Laciny, ani výpovědi svědka P. Zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozeného, který byl pod vlivem alkoholu a v tomto stavu mohlo dojít k narušení psychomotoriky, snížení zábran, možnému nárůstu agresivity, a bylo mu známo, že na rybníku se rybařit nesmí. Poškozený je členem rybářského svazu, bydlí nedaleko od místa incidentu, a přesto měl v kbelíku u sebe několik ulovených kaprů. 6. Podle stěžovatele okresní soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853) a stěžovatele nespravedlivě odsoudil, což nenapravil krajský soud ani Nejvyšší soud, a proto se stěžovatel obrací na Ústavní soud, aby nálezem zrušil napadená rozhodnutí. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud nejprve přezkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 8. Ústavní soud nejprve připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval tři množiny případů, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy mohou nabýt takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. 11. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Námitky tohoto druhu stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil. 12. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně uplatněny [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 31