IV.ÚS 454/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 454/22 ze dne 26. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Helenou Morozovou, advokátkou, sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2021 č. j. 5 Tdo 543/2021-13387, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2020 č. j. 6 To 60/2020-13202 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2019 č. j. 54 T 1/2004-12934, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, spáchaném účastenstvím ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) téhož zákona. 3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek krajského soudu zrušen v celém rozsahu a bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatelka byla uznána vinnou pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Za to byl stěžovatelce uložen podle § 220 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku jí byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu tří let. 4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku vrchního soudu, a to zčásti jako neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, a zčásti jako zjevně neopodstatněné. 5. Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako jednatelka obchodní společnosti A (dále jen "A") společně s P. J., členem představenstva obchodní společnosti B, jednajícím v rozporu s povinností vykonávat tuto svoji funkci s péčí řádného hospodáře, vyplývající z § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, v období od 13. 8. 1999 do 3. 4. 2000, ve vzájemné součinnosti uzavřeli dne 27. 5. 1999 smlouvu o díle č. 0043/01/99, včetně přílohy č. 01. Jejím předmětem bylo posouzení pohledávky obchodní společnosti B za obchodní společností C, se sjednanou cenou díla 774 120 Kč. Následně s cílem dosáhnout neoprávněného prospěchu pro A a současně vylákat bezdůvodné plnění od obchodní společnosti B na podkladě vykonstruovaného závazku, v přesně nezjištěné době od 13. 8. 1999 do 3. 11. 1999 vyhotovili Dodatek č. 01 k výše uvedené smlouvě o díle, který označili datem 29. 6. 1999. Tento dodatek obsahoval nepravdivé ujednání o provedení víceprací zhotovitelem díla A nad rámec původní smlouvy o dílo s nově sjednanou odměnou za tyto vícepráce 7 000 000 Kč plus daň z přidané hodnoty. Obchodní společnosti B se snažili ztížit nebo znemožnit zpochybnění takto vykonstruovaného závazku tím, že P. J. vyhotovil s datem 12. 7. 1999 písemné uznání tohoto závazku vůči A. Stěžovatelka se pak snažila u obchodní společnosti B nejprve zasláním proforma faktury č. VF 990009 ze dne 1. 11. 1999, a poté faktury č. VF 990009 ze dne 1. 12. 1999, dosáhnout bezdůvodné úhrady částky 8 540 000 Kč a následně fakturou č. VF 20003 ze dne 3. 4. 2000 bezdůvodné úhrady částky 7 350 000 Kč. Tuto částku pak uplatnila u krajského soudu dne 10. 3. 2000 v návrhu na prohlášení konkursu na obchodní společnost B. Plánovaného cíle se jim nepodařilo dosáhnout pro odmítavý postoj nového vedení obchodní společnosti B k uplatňovanému závazku, tudíž ke vzniku škody ve výši 8 540 000 Kč nedošlo. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka nejprve namítá, že v trestním řízení docházelo k průtahům. K těm došlo již při plnění povinnosti podle § 306a odst. 2 trestního řádu ukládajícího soudu poté, co pominou důvody, pro které se vede řízení proti uprchlému, doručit obviněnému vydaná rozhodnutí a upozornit ho na možnost podání návrhu na jejich zrušení. O její žádosti o zrušení původního rozhodnutí nadto krajský soud zbytečně rozhodoval ve veřejném zasedání, ač to zákon nepožaduje. Dále docházelo k průtahům tak, že hlavní líčení byla nařizována s měsíčním odstupem a čas během těchto líčení nebýval plně využit, což vedlo k dalším odkladům. Nepřiměřeně dlouho trvalo i rozhodování o její stížnosti proti usnesení o jejím vzetí do vazby. V důsledku těchto průtahů trvalo déle, než byla z vazby propuštěna. 7. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud neprovedl řádné hodnocení důkazů, když provedené důkazy spíše jen popsal, namísto toho, aby uvedl, jak je hodnotí a k jakým jej vedou závěrům. 8. Stěžovatelka rovněž upozorňuje, že nejprve byla stíhána jako uprchlá, avšak původní rozhodnutí ve věci byla zrušena jejím podáním podle § 306a odst. 2 trestního řádu a nahrazena rozhodnutími napadenými ústavní stížností. Přitom namítá, že uprchlá nebyla. Samotný pobyt v cizině totiž nestačí, musí být prokázán úmysl uprchnout nebo se skrývat. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997 sp. zn. 2 Tzn 32/97 by řízení proti uprchlému mělo být konáno až po vyčerpání jiných důrazných prostředků - žádosti o předvedení, příkazu k zatčení a s ním spojeného případného rozhodnutí o vazbě. Není-li pobyt obviněného znám, měl by soud učinit dotazy na příslušné orgány, zda není někde hlášen k pobytu, zda není ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Nebude-li toto zjištěno, má být požádána Policie České republiky o zjištění důvodů nepřítomnosti obviněného v jeho bydlišti a nepodaří-li se je zjistit, je nutno ji požádat o vypátrání jeho pobytu. Jen samotná skutečnost, že cizinec opustil území České republiky, nemůže odůvodňovat postup podle § 302 a násl. trestního řádu. Je-li známa v průběhu trestního řízení adresa bydliště v cizině, je nutno provést pokus o doručení na tuto adresu. Takto pečlivě však v nynějším řízení postupováno nebylo, když soud rozhodl toliko s tím konstatováním, že stěžovatelka pobývá na neznámé adrese, když ze zprávy ve spise plyne, že je v celostátním pátrání ode dne 13. 2. 2006 a podařilo se zjistit místo pobytu na území Maďarské republiky, kde i podniká ve společnosti D, kde je 80% společníkem této společnosti. Stěžovatelka upozorňuje, že během svého pobytu v zahraničí se prokazovala svými doklady, vycestovala i mimo Evropu a přitom nebyla po dlouhou dobu zadržena. 9. Stěžovatelka také namítá, že od svého zadržení dne 30. 6. 2018 do 15. 10. 2018 vykonávala původními rozhodnutími uložený trest, ač došlo k promlčení výkonu trestu, když podle § 94 odst. 1 písm. d) uložený trest nelze vykonat po uplynutí promlčení doby. 10. Dále stěžovatelka napadá výrok o trestu pro rozpor s § 306a odst. 4 trestního řádu, podle kterého rozhodnutí soudu po zrušení rozhodnutí postupem podle § 306a odst. 2 nesmí být pro obviněného horší, než rozhodnutí, které bylo tímto postupem zrušeno. Rozsudkem vrchního soudu ze dne 2. 11. 2012 č. j. 6 To 88/2011-11465 byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody ve výměře tří let nepodmíněně, a to jako souhrnný s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2007 č. j. 72 T 211/2002-1084, kterým jí byl původně uložen trest odnětí svobody ve výměře dvou let s podmíněným odkladem na pět let. Po odečtu těchto dvou let tak šlo o jeden rok odnětí svobody za trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku. Trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě se týkala amnestie, tedy po postupu podle § 306a odst. 2 trestního řádu již nebyl dále pojímán do souhrnného trestu. Přesto jí byl uložen trest odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně. 11. Trest zákazu činnosti spočívající v záka