IV.ÚS 4546/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4546/12 ze dne 26. 3. 2014 N 44/72 SbNU 509 Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek u bagatelních věcí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 26. března 2014 sp. zn. IV. ÚS 4546/12 ve věci ústavní stížnosti Jiřího Potužníka, zastoupeného Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou, se sídlem Podhorská 434/6, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 20 C 215/2012-35 ze dne 28. 8. 2012, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím a kterým byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 10 542 Kč. I. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích č. j. 20 C 215/2012-35 ze dne 28. 8. 2012 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na projednání věci v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") č. j. 20 C 215/2012-35 ze dne 28. 8. 2012 pro rozpor s čl. 1, 2, 3, 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, 2, 4, čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zejména pak práva na rovnost účastníků řízení, práva na projednání věci ve své přítomnosti a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Porušení těchto svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel především v tom, že soud neodročil nařízené jednání, a to i navzdory jeho písemné žádosti, z níž bylo jednoznačně patrné, že z jednání omlouvá nejenom sebe, ale i svého právního zástupce. Soud nadto výrok svého rozhodnutí založil převážně na námitce, kterou vedlejší účastník vznesl v nepřítomnosti řádně omluveného stěžovatele a jeho právního zástupce, přičemž stěžovateli ani neposkytl požadovanou lhůtu k tomu, aby se mohl proti této námitce bránit či navrhnout nové důkazy (například znalecký posudek z oboru písmoznalectví). Tím bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se k prováděným důkazům. Stěžovatel okresnímu soudu dále vytýkal, že soudkyně, která spor rozhodovala, byla podjatá a měla se ihned po přidělení věci sama vyloučit, jelikož v letech 2008 až 2010 měla poměr s právním zástupcem vedlejšího účastníka, což se projevilo i při ústním jednání, na kterém byl přítomen pouze tento právní zástupce a kde dle stěžovatele soudkyně zcela evidentně stranila vedlejšímu účastníkovi ve snaze přisoudit mu náhradu nákladů řízení. II. 3. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 20 C 215/2012 a vyjádření účastníků řízení. 4. Z předmětného spisu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou ze dne 15. 4. 2012 domáhal po žalovaném Zdeňkovi Novotném (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím. Tato pohledávka byla stěžovateli postoupena původní věřitelkou, advokátkou, a měla představovat náklady právního zastoupení za zastupování žalovaného v soudním řízení. Jelikož vedlejší účastník náklady právního zastoupení původní věřitelce neuhradil, domáhal se této částky stěžovatel jako postupník. 5. Okresní soud vydal nejprve platební rozkaz č. j. 20 C 215/2012-14 ze dne 12. 6. 2012, proti němuž však podal žalovaný včasný odpor. Platební rozkaz byl tedy zrušen a okresní soud nařídil jednání na den 28. 8. 2012. Přípisem ze dne 23. 8. 2012, doručeným okresnímu soudu dne 27. 8. 2012, se stěžovatel z jednání omluvil ze zdravotních důvodů a současně výslovně omluvil i svého právního zástupce JUDr. Jana Kačera, a to z pracovních důvodů. Stěžovatel požádal o odročení jednání, přičemž pro případ, že by soud žádosti nevyhověl a jednání se konalo i v nepřítomnosti stěžovatele, žádal o poskytnutí lhůty tří týdnů k vyjádření, pokud by žalovaný uváděl nějaké skutečnosti proti žalobě. 6. Okresní soud jednání neodročil, přičemž svůj procesní postup odůvodnil tím, že se z jednání omluvil pouze stěžovatel, ale nikoliv již jeho právní zástupce. Pokud byl stěžovatel právně zastoupen, bylo možno jednat i v jeho nepřítomnosti. Jestliže se právní zástupce stěžovatele k jednání bez omluvy nedostavil, není to důvodem pro odročení jednání. Jednání tedy proběhlo dne 28. 8. 2012 pouze za přítomnosti právního zástupce žalovaného, který vznesl proti žalobě novou námitku, a sice že podpis na plné moci, která měla být podkladem pro vznik právního zastoupení mezi původní věřitelkou a žalovaným, a tím i podkladem pro vznik žalované pohledávky, nepatřil žalovanému. Následně bylo dokazování prohlášeno za ukončené a po přerušení byl okresním soudem vyhlášen rozsudek. 7. Rozsudkem okresního soudu č. j. 20 C 215/2012-35 ze dne 28. 8. 2012 byla žaloba stěžovatele zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost uhradit žalovanému na nákladech řízení 10 542 Kč. Stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby bylo tvrzení žalovaného o nepravosti jeho podpisu na předmětných listinách vznesené v průběhu jednání v nepřítomnosti stěžovatele i jeho právního zástupce. Okresní soud dospěl k závěru, že po vznesení této námitky bylo na stěžovateli, aby prokázal opak, tedy že se o podpis žalovaného skutečně jedná. Stěžovatel však toto, s ohledem na svou nepřítomnost, neprokázal, což vedlo k zamítnutí žaloby. 8. Žalovaný ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že celá kauza vznikla v důsledku nekorektního jednání původní věřitelky, která šikanuje své současné i bývalé klienty a ve sporech s nimi se nechává právně zastupovat další advokátkou či své údajné pohledávky účelově postupuje dalším osobám za účelem získání prostředků skrze náklady řízení. Žalovaný označil za nepochopitelné, že stěžovatel omlouval z jednání i svého advokáta, a zdůraznil, že okresní soud dle jeho názoru rozhodl správně a spravedlivě. Postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti se nicméně žalovaný výslovně vzdal. Okresní soud se k ústavní stížnosti přes výzvu Ústavního soudu nevyjádřil. 9. Ústavní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovateli na vědomí a ten na něj reagoval replikou, v níž obsáhle vyvracel jednotlivá tvrzení o šikanózním postupu původní věřitelky. Současně stěžovatel uvedl, že se domnívá, že soudkyně okresního soudu ve skutečnosti nevyhověla jeho žádosti o odročení z toho důvodu, že chtěla vydat rozsudek ve prospěch žalovaného, aby jeho právní zástupce, jehož partnerkou v minulosti byla, získal plnou náhradu nákladů řízení. 10. Ústavní soud uvážil, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelů a účastníků řízení (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Dle sdělení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012, vyhlášeného pod č. 469/2012 Sb., se na řízení zahájená před datem 1. 1. 2013 aplikuje ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (novela provedená zákonem č. 404/2012 Sb.), Ústavní soud již tedy není povinen zjišťovat stanovisko účastníků řízení k upuštění od ústního jednání. Pokud se na toto stanovisko v minulosti dotázal, nebrání absence souhlasu ze strany některého účastníka, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání. III. 11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a shledal, že předmětná ústavní stížnost je důvodná. 12. Ústavní soud předně konstatuje, že k tzv. bagatelním věcem, tj. věcem, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje částku 10 000 Kč, přistupuje zásadně zdrženlivě, když již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Nicméně současně platí, že ani u bagatelních věcí nelze slevit ze základních principů, na nichž je založen spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3679/12 ze dne 16. 4. 2013 (N 57/69 SbNU 109), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. 13. Takovým základním principem je i zásada audiatur et altera pars (