IV.ÚS 455/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 455/17 ze dne 30. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele B. L., zastoupeného JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem se sídlem Zavadilova 5, Praha 6, směřující proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 7. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-234, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č.j. 32 Co 332/2016-246, rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 2. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-154, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č.j. 32 Co 210/2016-339, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 7. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-234, bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zdržet se podávání antibiotik a léků s podobným účinkem nezletilému bez souhlasu ošetřující lékařky MUDr. Hany Vojtové (výrok I.). Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č.j. 32 Co 332/2016-246, bylo usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzeno. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 2. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-154, bylo rozhodnuto, že nezletilý se pro dobu před rozvodem a pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřuje do péče matky (výrok I.), stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 5.000,- Kč měsíčně s účinností od právní moci rozsudku pro dobu před rozvodem manželství rodičů (výrok II.), dlužné výživné se nevyměřuje (výrok III.), stěžovatel je povinen přispívat pro dobu po rozvodu manželství rodičů na výživu nezletilého částkou 5.000,- Kč měsíčně s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů (výrok IV.). Dále byl upraven styk otce s nezletilým (výrok V.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok VI., VII. a VIII.). Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č.j. 32 Co 210/2016-339, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen, v části výroku II. byl rozsudek změněn tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého počínaje dnem 1. 10. 2016, a ve zbývající části byl potvrzen, ve výroku III. byl rozsudek změněn tak, že dluh stěžovatele na výživném pro nezletilého za dobu od 1. 10. 2016 do 31. 10 2016 nevznikl, ve výroku IV. byl rozsudek potvrzen a ve výroku V. byl rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a řízení o styku stěžovatele s nezletilým bylo zastaveno (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II., III., IV.). II. Podle přesvědčení stěžovatele obecné soudy porušily čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dále čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud jde o předběžné opatření, podle kterého je stěžovatel povinen zdržet se podávání antibiotik a léků s podobným účinkem nezletilému bez souhlasu ošetřující lékařky, došlo jím, podle stěžovatele, k objektivně nedůvodnému zpochybnění jeho lékařského úsudku a upřednostnění názoru obvodní lékařky, v čemž spatřuje zaujatost vůči své osobě. Stěžovatel dále upozorňuje, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto řešení. Obecné soudy přitom dle názoru stěžovatele vyloučily střídavou péči pro třetí osobou uměle a účelově vyvolaný nesouhlas mezi rodiči, aniž by detailněji zkoumaly důvody tohoto nesouhlasu, jehož příčinu stěžovatel spatřuje v přístupu dětské lékařky, která se se stěžovatelem "dostala do odborného sporu ohledně pravidel zdravé výživy a medikace léků nezletilému, který následně cíleně coby výlučnou otázku osobní prestiže a svého komerčního zájmu přenesla na v této otázce laickou matku jako nosné téma sporů rodičů". Porušení práv spatřuje stěžovatel hlavně ve způsobu, jakým obecné soudy naložily se znaleckým posudkem znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., s jeho návrhy na provedení důkazů ke vztahové minulosti matky a s předloženými oponentními znaleckými posudky, které podle stěžovatele vylučovaly závěr původní znalkyně, avšak odvolací soud bez dalšího akceptoval závěry prvoinstančního soudu. III. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pokud ústavní stížnost směřuje proti předběžnému opatření, kterým bylo rozhodnuto, že otec je povinen zdržet se podávání antibiotik a léků s podobným účinkem nezletilému bez souhlasu ošetřující lékařky (usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 7. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-234), a jeho potvrzení krajským soudem (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č.j. 32 Co 332/2016-246), v této části bylo třeba ústavní stížnost odmítnout jako opožděně podanou. Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z úřední činnosti soudu (ze sdělení Okresního soudu Praha - východ a z přiložené kopie příslušné doručenky) bylo zjištěno, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č.j. 32 Co 332/2016-246, bylo advokátovi stěžovatele doručeno již dne 5. 8. 2016. V této části je tedy třeba uzavřít, že ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2017, nebyla podána ve lhůtě vyplývající z § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a je proto třeba ji odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. IV. Pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti, z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Přesto, že se Ústavní soud k myšlence střídavé péče ve své judikatuře staví v zásadě pozitivně, nečiní tak paušálně a bez dalších výhrad. Soustavně upozorňuje na to, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat případ od případu, vždy s ohledem na specifické okolnosti. Soudy tak musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je pak namístě připomenout také to, že úkolem Ústavního soudu není podrobit napadené rozhodnutí instančnímu přezkumu. Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud, co do námitek proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a související skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31.