IV.ÚS 455/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 455/20 ze dne 7. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Otradovce, MBA, zastoupeného Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti II. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 55 Co 291/2019-569, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na právní pomoc zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z předložených podkladů se podává, že vedlejší účastník se u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") žalobou proti stěžovateli domáhal zaplacení částky 175 585 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nájemného a záloh na úhradu služeb. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 27. 11. 2017 č. j. 8 EC 21/2012-366 bylo žalobě co do jistiny a části příslušenství vyhověno, ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Na základě odvolání vedlejšího účastníka byl rozsudek obvodního soudu rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 11. 2018 č. j. 55 Co 218/2018-463 částečně zrušen, neboť předmět řízení nebyl vyčerpán a nebylo rozhodnuto o nároku na přiznání poplatku ve výši 2,5 ‰ denně z částky 287 Kč od 1. 2. 2009 do 31. 7. 2010. V následném řízení obvodní soud I. výrokem rozsudku ze dne 3. 4. 2019 č. j. 8 EC 21/2012-484 stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 156 635 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto II. výrokem tak, že stěžovatel je povinen zaplatit státu částku 29 050 Kč, a III. výrokem, tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 7 020 Kč a vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli částku 268 124 Kč. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel i vedlejší účastník odvolání. Stěžovatel v odvolání uvedl, že stejný vyhovující výrok ve věci samé byl obsažen již v předchozím rozsudku a v tomto rozsahu nabyl právní moci. K výrokům o nákladech řízení doplnil, že při správném výpočtu hodnoty předmětu sporu byl úspěšný v rozsahu 83,16 %. Podle toho mělo být rozhodnuto rovněž o nákladech státu. Vedlejší účastník v odvolání k nákladům řízení naopak uvedl, že ve vztahu k jistině měl plný úspěch a zohlednění příslušenství pohledávky nebylo namístě. 4. Výrokem I. rozsudku městského soudu ze dne 13. 11. 2019 č. j. 55 Co 291/2019-569 byl I. výrok rozsudku obvodního soudu v rozsahu poplatku z prodlení z částky 287 Kč potvrzen, ve zbývajícím rozsahu byl I. výrok zrušen a řízení v této části zastaveno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto II. výrokem, podle něhož je vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovateli částku 86 050,20 Kč a III. výrokem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit státu 36 050 Kč. K I. výroku se městský soud v odůvodnění ztotožnil s tvrzeními stěžovatele i vedlejšího účastníka, že obvodní soud opětovně rozhodoval o stejném předmětu řízení, kterým měl být správně pouze nárok na zaplacení poplatku z prodlení ve výši 287 Kč. V tomto rozsahu obvodní soud podle městského soudu rozhodl správně. Jde-li o náklady řízení, vycházel městský soud z dřívější rozhodovací praxe, že úspěch účastníka se v řízení o zaplacení peněžité pohledávky poměřuje i co do úspěchu uplatněného úroku z prodlení, a dospěl k závěru, že stěžovatel byl úspěšný co do částky 1 355 032,19 Kč a vedlejší účastník co do částky 274 337,44 Kč. Poměr úspěchu stěžovatele činil 83,16 %, a proto by mu vedlejší účastník měl nahradit 66,32 % účelně vynaložených nákladů. K výroku o nákladech státu městský soud v odůvodnění uvedl, že náklady spočívaly ve znalečném na posudek ke stanovení výše bezdůvodného obohacení. V tomto rozsahu byl vedlejší účastník plně úspěšný, proto je namístě, aby tyto náklady hradil stěžovatel. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci řízení před obecnými soudy uvádí, že napadený rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný. S odkazem na řadu dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že předložil vyčíslení svých nákladů, kdy požadoval náhradu za 28 úkonů právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), přiznána mu však byla náhrada pouze za 18 úkonů právní služby, a to navíc podle různých tarifních hodnot. Takový postup označuje za nepřehledný a zmatečný. Rozhodující pro výpočet nákladů řízení podle stěžovatele měla být výše peněžitého plnění na začátku řízení. Z obsahu ústavní stížnosti se dále podává, že městský soud v odůvodnění při nepřiznání nákladů řízení zcela opomenul tři účasti na jednání obvodního soudu, dvě odvolání, dvě vyjádření a účast na jednání v odvolacím řízení. Současně podle stěžovatele bylo třeba vycházet ze znění právní úpravy účinné do 31. 12. 2012, podle níž se tarifní hodnota sporu odvíjela rovněž od příslušenství pohledávky. Tímto nesprávným postupem měl městský soud rovněž zasáhnout do práva stěžovatele na právní pomoc, neboť mu nebyly přiznány náklady právního zastoupení, byť mu ze zákona měly náležet. Výpočtu přiznaných nákladů řízení stěžovatel rovněž vytýká opomenutí jejich zvýšení o daň z přidané hodnoty. Jde-li o náklady státu, stěžovatel uvádí, že podle § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), má stát právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Z dřívější rozhodovací praxe (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 221/04) má podle něj vyplývat, že je vyloučeno zavázat úspěšného účastníka sporu k náhradě nákladů státu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit. 9. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výpočtem nákladů řízení uložených vedlejš