IV.ÚS 458/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 458/15 ze dne 12. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Vlasty Formánkové, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Brabcovou, advokátkou se sídlem Sadová 2237, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě č. j. 54 Co 714/2013-349 ze dne 27. 11. 2014 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 7 P 104/2011-200 ze dne 18. 4. 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno v plném rozsahu jeho návrhu na změnu rozsahu styku prarodičů s jeho třemi nezletilými dětmi. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel uzavřel s rodiči své zemřelé ženy a matky dětí dohodu o styku prarodičů s nezletilými dětmi, která byla schválena rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě č. j. 7 P 104/2011-38. Podle dohody se prarodiče mohli s dětmi stýkat (zjednodušeně vyjádřeno) každý třetí víkend v měsíci, dále během zimních prázdnin od 28. 12. do dne předcházejícího začátku školní docházky, každý sudý rok o jarních prázdninách, každý lichý rok o velikonočních prázdninách a celkem tři týdny během letních prázdnin. Vzhledem k tomu, že mezi ním a prarodiči docházelo ke konfliktům, podal návrh na zúžení styku dětí s prarodiči. Jeho návrh byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě č. j. 7 P 104/2011-200 ze dne 18. 4. 2013 zamítnut, neboť soud shledal, že nebyly prokázány důvody pro zúžení styku dětí s prarodiči. Krajský soud k odvolání stěžovatele původní dohodou stanovený styk dětí s prarodiči částečně omezil tak, že prarodiče nejsou oprávněni se s dětmi stýkat každý lichý kalendářní rok v době velikonočních svátků a v době letních prázdnin jsou oprávněni se stýkat s dětmi pouze po dobu 14 dnů. Stěžovatel se soudem stanoveným rozsahem styku dětí a prarodičů nesouhlasí. Změny provedené krajským soudem považuje pouze za "kosmetické změny" původní dohody o rozsahu styku prarodičů s dětmi, které problémy vůbec neřeší. Je přesvědčen, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal se všemi provedenými důkazy, řádně je nezhodnotil, čímž byla založena nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu a současně jeho protiústavnost. Poukazuje na to, že konfliktní situace mají negativní dopad na děti. Soudy obou stupňů ani nepřihlédly k vyjádřeným přáním nezletilých dětí, tato přání bagatelizovaly a dostatečně je nevyhodnotily v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Uvedené platí i v projednávané ústavní stížnosti, jejíž podstatou zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru o potřebě zúžení styku prarodičů s jeho dětmi. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí rozhodnutí. Oba soudy v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k shora nastíněným závěrům. Zdůraznily, že je v zájmu dětí, aby, za situace, kdy ztratily v útlém věku 6, 4 a 1 roku matku a jediným kontaktem se širší rodinou z její strany je realizování styku s rodiči zemřelé matky, nebyl kontakt s prarodiči narušen. Soudy dospěly k závěru, že děti si k prarodičům vytvořily citový vztah a žádné negativní postoje vůči nim nemají. Případný odmítavý přístup dětí ke stykům nevyjadřuje zároveň odmítavý postoj k prarodičům, ale je vyvoláván konfliktním vztahem prarodičů a otce, kdy se děti odmítáním styku snaží primárně tomuto konfliktu předejít. Nedostatek styku dětí s prarodiči by nesporně pro děti znamenal újmu, neboť tento styk napomáhá zachovávat pocit sounáležitosti širší rodiny, ve které dítě nachází především sociální oporu, která je nezbytným ochranným faktorem v náročných životních situacích. Krajský soud zdůraznil, že ze strany otce je třeba úlohu prarodičů v životě dětí respektovat a prarodiče musí respektovat výchovné postavení otce dětí, jehož pozici by neměli nahrazovat. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soudy vzaly v úvahu všechny podstatné okolnosti, při stanovení rozsahu styku vzaly v úvahu vyjádření dětí, které hodnotily v kontextu dalších okolností a s přihlédnutím k podstatě konfliktu mezi stěžovatelem a prarodiči. Věc posuzovaly citlivě a především v zájmu dětí, které prožily velkou životní tragédii, se kterou se budou po zbytek života vyrovnávat. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a rozhodnutí ohledně úpravy styku dětí řádně odůvodnily. Ústavní soud dodává, že kritériem při rozhodování o úpravě styku dětí s rodiči či dalšími osobami ve smyslu ustanovení § 27 odst. 4 zákona o rodině (s účinností od 1. 1. 2014 ustanovení § 927 občanského zákoníku) není přání rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Pro harmonický vývoj dětí, které již přišly o matku, nemůže být prospěšné, aby byly eliminovány i od prarodičů. Naopak je přínosnější, pokud budou vyrůstat s pozitivními citovými vazbami k více osobám, a to nejen přímo k prarodičům, ale jejich prostřednictvím i k širší rodině zemřelé matky. Ústavní soud obdobně jako krajský soud proto apeluje jak na stěžovatele, tak na prarodiče, aby dětem vytvořili nekonfliktní a nestresující prostředí a aby je netraumatizovali jejich osobními konfliktními postoji. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor nejbližších osob, do nějž jsou nesporně zataženy, navíc doprovázený pro děti zatěžující nezbytností vypracování dalších znaleckých posudků. Jakkoliv lze chápat postoje zúčastněných stran, které na věc nahlíží ze subjektivního hlediska, je třeba si uvědomit, že je především na nich, zda děti budou vyrůstat v harmonickém vztahu s blízkými osobami či v prostředí traumatizujících sporů. Bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů totiž žádný soud svým obecným výrokem zajistit nemůže. Odmítnutí této ústavní stížnosti přitom nijak nevylučuje možnost, aby v budoucnosti došlo, s ohledem na případnou změnu poměrů či postojů dětí, k jiné úpravě styku s prarodiči. Ústavní soud tedy neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně s