IV.ÚS 46/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 46/24 ze dne 27. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Milana Hulmáka a soudce zpravodaje Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. O., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti jinému zásahu Policie České republiky a Městského soudu v Praze, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 3d odst. 3 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Policie České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že zásahem Policie České republiky a Městského soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených listin plyne, že stěžovatel je občan Gruzie. Policie České republiky jej dne 4. 1. 2023 zadržela na základě mezinárodního zatykače. Stěžovatel byl vzat do předběžné vazby, která započala dne 4. 1. 2023. Republika Kazachstán, Gruzie a Spojené státy americké postupně požádaly o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání. 3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. Nt 401/2023, rozhodl podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, že je přípustné vydání stěžovatele do Spojených států amerických na základě žádosti prokuratury pro jižní okrsek státu New York ze dne 6. 2. 2023 a žádosti prokuratury pro východní okrsek státu New York ze dne 31. 1. 2023. Téhož dne rozhodl městský soud samostatnými usneseními o přípustnosti vydání stěžovatele do Republiky Kazachstán, resp. do Gruzie. Proti žádnému z těchto usnesení se stěžovatel nebránil. 4. Ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 17. 7. 2023 povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických a naopak nepovolil stěžovatelovo vydání do Republiky Kazachstán či Gruzie (§ 97 odst. 1, odst. 2 a § 102 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb.). V návaznosti na rozhodnutí ministra přeměnil městský soud usnesením ze dne 20. 7. 2023 vazbu předběžnou na vazbu vydávací. 5. Dne 18. 7. 2023 stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu. Ministerstvo vnitra dne 16. 10. 2023 stěžovatelovu žádost zamítlo jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (tedy z důvodu, že stěžovatel podal žádost účelově pouze s cílem vyhnout se vydání do jiného státu, nebo takové vydání pozdržet, přestože mohl podat žádost o mezinárodní ochranu dříve). Rozhodnutí ministerstva stěžovatel napadl žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 27. 12. 2023, sp. zn. 20 Az 24/2023, tedy ještě před podáním ústavní stížnosti. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 1. 2024, kasační stížnost proti rozsudku stěžovatel nepodal. 6. Před podáním nynější ústavní stížnosti již stěžovatel podal dvě ústavní stížnosti. První ústavní stížností napadl v bodě 4 uvedené rozhodnutí ministra spravedlnosti. Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh podaný někým k tomu zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný usnesením ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1904/23. Druhou ústavní stížností se stěžovatel bránil proti tvrzenému protiústavnímu zásahu Policie České republiky a Městského soudu v Praze spočívajícímu v jeho vydání k trestnímu stíhání do USA na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to usnesením ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1923/23. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se snaží zabránit zásahu Policie České republiky a Městského soudu v Praze. Zásah spočívá ve vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti. Neústavnost zásahu plyne z kolize zákona č. 104/2013 Sb. a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a to především § 3d odst. 3 písm. b) tohoto zákona, který umožňuje stěžovatele vydat i za probíhajícího azylového řízení. To je podle stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel považuje § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu za neústavní. Pokud by naopak v testu ústavnosti toto ustanovení zákona o azylu obstálo, nemůže být ústavně konformní stěžovatelova trvající vydávací vazba. Zákon č. 104/2013 Sb. totiž staví maximální dobu vydávací vazby jen v případě, že řízení o mezinárodní ochraně chrání stěžovatele před vydáním. Maximální doba vydávací vazby tak podle stěžovatele uplynula, a to dokonce již na konci listopadu 2023. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je tedy přípustná. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Stěžovatel se brání proti tvrzenému protiústavnímu zásahu ze strany Policie a městského soudu v podobě hrozby vydání k trestnímu stíhání do Spojených států amerických. Význam obou orgánů v tomto zásahu stěžovatel odvozuje od jejich role v zajištění samotného vydání po rozhodnutí ministra spravedlnosti. Podle § 10 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb. osobu předávanou do cizího státu převezme Policie České republiky od věznice nebo zařízení pro výkon ochranného opatření a předá ji cizozemskému orgánu. V souvislosti s předáním této osoby předá Policie České republiky cizozemskému orgánu i věci náležející této osobě a věci, včetně listin, související s úkonem mezinárodní justiční spolupráce, pro který je osoba předávána. Podle § 101 odst. 4 téhož zákona poté, co ministerstvo dohodne s příslušnými orgány cizího státu termín vydání osoby, vydání osoby příslušným orgánům cizího státu a s tím související propuštění osoby z vydávací vazby zajistí předseda senátu. 10. Ústavní soud předně připomíná ustálenou judikaturu ohledně subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, které jsou výrazem libovůle či svévole orgánů veřejné moci. Kasační zásah Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy je s rozhodnutím, které ústavní stížnost napadá, spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele (srov. usnesení IV. ÚS 1923/2023, bod 8). 11. Je třeba připomenout, že ústavní stížností proti zásahu obou nynějších účastníků, který spočíval v předpokládaném vydání k trestnímu stíhání do Spojených států amerických (rovněž již poté, co stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu), se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1923/2023. Tam Ústavní soud dospěl k závěru, že podstata ústavní stížnosti směřovala jen proti potenciálnímu provedení rozhodnutí ministra spravedlnosti, a proto ústavní stížnost odmítl (ústavní stížnost proti rozhodnutí ministra odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 1904/23). 12. Byť nyní stěžovatel oproti předchozí ústavní stížnosti argumentaci mírně upravil, Ústavní soud nemá důvod se odchýlit od svých dosavadních závěrů. Stěžovatel oproti věci IV. ÚS 1923/2023 vznáší dvě nové námitky. Jednak se vymezuje proti § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu, jednak dovozuje, že pokud Ústavní soud nebude sdílet jeho výhrady proti tomuto ustanovení, musí nutně dojít k závěru o nezákonnosti (dalšího trvání) vydávací vazby. 13. Ústavní soud však tento náhled nesdílí. V prvé řadě § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu nelze vykládat tak, že z něj plyne neomezená možnost (či dokonce pokyn) vydat k trestnímu stíhání žadatele o mezinárodní ochranu. V každém případě musí orgány veřejné moci v extradičním řízení vykládat toto ustanovení ústavně konformně, respektovat judikaturu Ústavního soudu k problematice extradicí. Současně Ústavní soud dodává, že nemá v nynější věci indicie svědčící o tom, že by takto české orgány snad nehodlaly postupovat. Pokud jde naopak o výhrady stěžovatele k trvání vydávací vazby, stěžovatel je musí směřovat nikoli do této ústavní stížnosti (kterou se brání proti jinému zásahu do svých ústavně zaručených práv), ale do žádosti o propuštění z vydávací vazby a případné stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí propuštění z vydávací vazby podle § 101 odst. 3 zákona č. 104/2013 Sb. 14. Přes úpravu argumentace tak i nyní spočívá podstata ústavní stížnosti jen v nesouhlasu s potenciálním provedením rozhodnutí ministra spravedlnosti, které Ústavní soud již potvrdil jako ústavně konformní. Ústavnímu soudu tak nezbývá, než odkázat na závěry z usnesení IV. ÚS 1923/2023. 15. Jádro stěžovatelovy argume