IV.ÚS 460/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 460/21 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Marcela Dzurka, zastoupeného Mgr. Petrem Lukáčem, advokátem, sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 29 Cdo 789/2020-205, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2019 č. j. 2 Cmo 3/2019-177 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2018 č. j. 49 Cm 116/2016-100, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. července 2018 č. j. 49 Cm 116/2016-110, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti G7, a. s., sídlem Tylova 541, Litvínov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 31. 5. 2016 č. j. 49 Cm 116/2016-9, kterým uložil stěžovateli povinnost (z titulu směnečného rukojemství) zaplatit vedlejší účastnici směnečný peníz ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 35 000 Kč (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (II. výrok). Doplňujícím usnesením doplnil III. výrok o povinnosti stěžovatele zaplatit České republice náhradu nákladů řízení. V odůvodnění reagoval na stěžovatelovy námitky, které neshledal důvodnými. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Vrchní soud přisvědčil krajskému soudu v jeho závěru, že podpis směnečného rukojmího na směnce je pravým podpisem stěžovatele, a odkázal na závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví vypracovaného znalkyní Mgr. Marií Beňovou a na její výslech provedený krajským soudem, jakož i na výslech svědkyně Dany Kittnerové, zaměstnankyně vedlejší účastnice, v jejíž přítomnosti stěžovatel směnku podepsal. Návrh stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku měly oba soudy za neopodstatněný, když ve znaleckém posudku podaném znalkyní Mgr. Marií Beňovou nebyly shledány žádné nejasnosti ani rozpory, znalkyně na stěžovatelem vznesené výhrady reagovala při svém výslechu. Závěry znaleckého posudku korespondovaly i s ostatními provedenými důkazy, zejména s výslechem svědkyně Dany Kittnerové. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí odůvodnil zjištěním, že stěžovatel v dovolání nepředložil takovou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala jeho přípustnost. Argumentace v dovolání podle Nejvyššího soudu spočívala především v polemice se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů (zejména důkaz znaleckým posudkem) a v polemice se skutkovými závěry, které soudy nižších stupňů na základě výsledků provedeného dokazování učinily (podle kterých je podpis směnečného rukojmího na sporné směnce pravým podpisem stěžovatele). Hodnocení důkazů znaleckým posudkem přitom podle Nejvyššího soudu spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž bylo potřeba se vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazů znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce. Tomuto postupu soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu zcela dostály. Ani další stěžovatelovy námitky (tzv. opomenutý důkaz, vyplnění blankosměnky) neshledal Nejvyšší soud důvodnými. II. Argumentace stěžovatele 5. Podle stěžovatele nereflektovaly obecné soudy na žádný z jím navrhovaných důkazů svědčících o tom, že podpis na směnce není jeho pravým podpisem. Stěžovatel předložil soudům relevantní důkazy a učinil důkazní návrhy, kterými by bylo prokázáno, že znalecký posudek Mgr. Marie Beňové je nepřezkoumatelný. Soudy měly podle stěžovatele nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Soudy místo toho však přisvědčily nesprávnému závěru znalkyně, že může podle svého uvážení vybrat ze srovnávacích materiálů pouze ty podpisy, které považuje za konformní se závěry svého posudku. Toto východisko je v rozporu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221), podle něhož znalec nesmí sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. Znalkyně navíc neměla akreditaci společnosti Český akreditační institut, o. p. s., přesto využívala její metody. Soudy intenzivně zasáhly do práva stěžovatele na soudní ochranu, když nevyhověly jeho důkaznímu návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku a nevyslechly znalce z oboru písmoznalectví PhDr. Milana Nouzovského, který ve svém odborném vyjádření zpracovaném na žádost stěžovatele zpochybnil postup a závěry Mgr. Marie Beňové, jde tak o tzv. opomenutý důkaz. Znalec PhDr. Milan Nouzovský přitom uvedl, že u stěžovatelova podpisu nelze mluvit o vysoké míře pravděpodobností pravosti, ale toliko o střední rovině pravděpodobnosti pravosti tohoto podpisu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. 8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti převážně jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy v napadených rozhodnutích již vypořádaly. Toto zjištění platí předně o podaném znaleckém posudku a výslechu znalkyně. Mgr. Marie Beňová je soudním znalkyní v oboru písmoznalectví, řádně zapsanou v seznamu znalců a tlumočníků. Pro zpracování znaleckého posudku ve věci stěžovatele nepotřebovala žádnou další "akreditaci", tím méně od soukromé právnické osoby, a bylo na jejím uvážení, jaké metody způsobilé k hodnocení pravosti stěžovatelova podpisu použije. 9. Nepřiléhavý je stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 (týkající se ublížení na zdraví při domácím porodu), z jehož odůvodnění stěžovatel vytrhává jedinou větu (srov. k tomu rekapitulaci shora). Znalkyně v jeho věci nepreferovala žádnou jí "vytyčenou verzi události", protože nic takového ani neposuzovala; tol