IV.ÚS 461/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 461/18 ze dne 31. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky LIMES ROMANUS, SE, sídlem Mostecká 273/21, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2017 č. j. 23 Cdo 4149/2017-197, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 1 Cmo 133/2016-166 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2016 č. j. 6 Cm 31/2015-141, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a ELVIP s. r. o., sídlem Pražská 988/35, Hořovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá také porušení čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 3. 2016 č. j. 6 Cm 31/2015-141 zcela vyhověl žalobě vedlejší účastnice [resp. návrhu dle § 174a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 150 000 Kč s příslušenstvím - úrokem z prodlení v zákonné výši (výrok I). O nákladech řízení rozhodl tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici (v obecné lhůtě na účet zástupce) na jejich náhradu částku 73 404 Kč (výrok II). V odůvodnění rozsudku městský soud vyšel z podané žaloby, dle které, na základě uzavřené kupní smlouvy, byla vedlejší účastnice zavázána stěžovatelce k prodeji nemovitostí (pozemků a staveb) v katastrálním území Loděnice u Berouna, blíže specifikovaných v čl. II kupní smlouvy. Dle čl. III písm. b) kupní smlouvy byla stěžovatelka povinna část dohodnuté kupní ceny ve výši 15 680 000 Kč vedlejší účastnici uhradit do 30. 11. 2012. Pro případ prodlení stěžovatelky se splněním platební povinnosti byla v čl. V odst. 5 kupní smlouvy dohodnuta smluvní pokuta ve výši 150 000 Kč, která je předmětem sporu. K jejímu zaplacení byla stěžovatelka marně vyzvána přípisem vedlejší účastnice ze dne 21. 1. 2013. Městský soud po provedeném dokazování předně uzavřel, že dle § 588 a násl. zákona č. 40/1963 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), spolu stěžovatelka a vedlejší účastnice při výkonu podnikatelské činnosti uzavřely platnou kupní smlouvu o prodeji nemovitostí. Nepřesná specifikace jedné z převáděných nemovitostí v katastrálním území Loděnice u Berouna, označené v čl. II smlouvy jako "stavba bez čp. X - občanská vybavenost", absolutní neplatnost (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku) celé uzavřené smlouvy nezakládá. Systematickým výkladem čl. I a čl. II smlouvy lze totiž převáděnou nemovitost identifikovat jako "stavbu bez čp. na parcele č. X". O absolutní neplatnosti smlouvy nelze uvažovat ani z důvodu jejího čl. VII odst. 1, zakládající povinnost vzájemné součinnosti smluvních stran k nahrazení těch smluvních ujednání, která se ukáží jako neplatná nebo neúčinná. Pokud stěžovatelka v průběhu řízení argumentovala tím, že předmět prodeje (pokud jde o stavby) obsahuje radioaktivní látku a je proto karcinogenní, může taková okolnost pro kupujícího založit vznik práv z odpovědnosti za vady, nezpůsobuje však neplatnost uzavřené smlouvy. Dohodu o smluvní pokutě, obsaženou v čl. V odst. 5 smlouvy, posoudil městský soud jako platnou, odpovídající všem požadavkům § 544 a násl. občanského zákoníku. Její výše dosahující cca 1 % zajištěné části kupní ceny, je pak zcela přiměřená, a proto neodůvodňuje postup soudu dle § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (výrok I) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vrchní soud se vedle dostatečně zjištěného skutkového stavu ztotožnil i s právním posouzením věci městským soudem, které pokládal za správné a v zásadě i výstižné a toliko doplnil právní úvahy městského soudu o své právní závěry. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud odmítl dovolání, jelikož toto nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť trpí vadou, pro niž nelze v řízení pokračovat. Stěžovatelka k vymezení přípustnosti dovolání pouze uvedla, že napadený rozsudek vrchního soudu závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešeny, a že obdobné právní vztahy jsou v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu řešeny odchylně, a zároveň požadovala, aby právní otázky, na jejichž řešení je napadený rozsudek odvolacího soudu založen, byly posouzeny Nejvyšším soudem jinak, neboť odvolací soud podle jejího názoru nesprávně právně posoudil uplatněný nárok na smluvní pokutu. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka neuvedla žádnou konkrétní právní otázku, kterou při uplatněném nároku na smluvní pokutu považuje za dosud jím neřešenou, ani žádnou otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu odchýlit. Stěžovatelka žádnou z uvedených přípustností dovolání nevymezila, a pouze rekapitulovala skutkové okolnosti sporu, skutkové závěry soudu podrobovala kritice a nesouhlasila s právním posouzením nároku na smluvní pokutu s ohledem na právní posouzení platnosti kupní smlouvy, v níž byla smluvní pokuta platně sjednána - to však nezakládá přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv zejména v tom, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení dostatečně nezabýval jejím dovoláním a přes jeho poměrně jasný obsah mu vytkl absenci vymezení právní otázky, kterou považuje stěžovatelka v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za neřešenou, nebo takovou právní otázku, ohledně jejíhož řešení se měl odvolací soud odchýlit od jeho rozhodovací praxe. Postupoval tak podle stěžovatelky velmi formalisticky, a správně si nevyložil obsah a smysl podaného dovolání, ani jím položené otázky. Jednou ze stěžejních otázek při rozhodování soudu nižších stupňů bylo právě posouzení, zda v kupní smlouvě uzavřené dne 19. 11. 2012 mezi stěžovatelkou, jako kupujícím, a vedlejší účastnicí, jako prodávajícím, byl předmět převodu kupní smlouvy vymezen správně a určitě, neboť zde stěžovatelka spatřuje neplatnost celé kupní smlouvy. Stěžovatelka poukazuje na to, že její argumentace, týkající se otázky (ne)platnosti kupní smlouvy z důvodu zcela chybné specifikace předmětu převodu (neurčitosti právního jednání) a reálné nemožnosti plnění v důsledku přístupu katastrálních úřadů k této problematice, byla v řízení velmi podrobně rozvedena, aniž by se obecné soudy s touto problematikou jakkoliv řádně argumentačně vypořádaly. V praxi dle stěžovatelky není možné i při drobné chybě (a to ještě podle názoru stěžovatelky sporné) ve specifikaci nemovitosti dosáhnout zápisu vkladu vlastnického práva k nemovité věci - realizovat smlouvou přislíbené plnění. Stěžovatelka má za to, že situace, kdy soudy vytrvale hodnotí jako platné zásadní popisné vady a vymezení předmětu převodu vlastnického práva a kdy v reálném případě ani při zcela nepatrné odchylce od dikce požadované katastrálními úřady není možné dosáhnout zamýšlené intabulace, neodpovídá požadavkům právního státu. Obecné soudy tedy nedostály zásadám spravedlivého procesu, když podle názoru stěžovatelky svůj právní názor ve vztahu k namítané problematice nekonfrontovaly zejména s reálným významem předmětné chyby ve specifikaci nemovitosti. Stěžovatelka se domnívá, že soudy všech stupňů v její věci nerozhodovaly v souladu s Listinou, když svým rozhodováním obecné soudy nahradily faktickou vůli stran k právnímu jednání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. St