IV.ÚS 467/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 467/21 ze dne 30. 3. 2021 U 7/105 SbNU 453 Zastoupení obchodní společnosti, jejímž společníkem je advokát, v řízení před Ústavním soudem; nevyčerpání žaloby pro zmatečnost před podáním ústavní stížnosti   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti AIKVLK.CZ, v. o. s., sídlem Č. Drahlovského 871/17, Přerov, insolvenční správkyně obchodní společnosti OPERA Bohemia, s. r. o. "v likvidaci", zastoupené společníkem Mgr. Markem Vlkem, advokátem, sídlem Č. Drahlovského 871/17, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2020 č. j. KSOS 22 INS 23022/2012, 22 ICm 3973/2013, 29 ICdo 141/2020-503 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2020 č. j. 22 ICm 3973/2013, 11 VSOL 216/2020-468 (KSOS 22 INS 23022/2012), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a obchodní společnosti FINE LINE DEVELOP, s. r. o., sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je insolvenční správkyní obchodní společnosti OPERA Bohemia, s. r. o. "v likvidaci", (dále jen "insolvenční dlužnice") v insolvenčním řízení vedeném proti ní u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSOS 22 INS 23022/2012. Stěžovatelka se žalobou v tzv. incidenčním sporu domáhala určení, že právní jednání společně učiněné insolvenční dlužnicí a vedlejší účastnicí je vůči majetkové podstatě neúčinné. Krajský soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2020 č. j. 22 ICm 3973/2013-447 (KSOS 22 INS 23022/2012) žalobu zamítl (výrok I), uložil stěžovatelce nahradit náklady řízení vedlejší účastnici ve výši 72 160 Kč (výrok II) a státu (výrok III) a zamítl žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků (výrok IV). 3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") změnil výrok II uvedeného rozsudku k odvolání vedlejší účastnice proti témuž výroku napadeným usnesením tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit náklady řízení jen ve výši 65 560 Kč, z důvodu chybných výpočtů. Vrchní soud uvedl, že stěžovatelka odvolání proti rozsudku krajského soudu nepodala ani se k odvolání vedlejší účastnice nevyjádřila. Vrchní soud účastníky řízení v písemném vyhotovení napadeného usnesení poučil, že dovolání proti němu je přípustné za podmínek § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). 4. Stěžovatelka brojila proti v záhlaví uvedenému usnesení vrchního soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl jako tzv. objektivně nepřípustné napadeným usnesením. Z něj se podává, že dovolání stěžovatelky nesměřovalo proti žádnému z rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. a jeho projednání brání rovněž § 238 odst. 1 písm. h) téhož zákona, neboť vrchní soud rozhodoval toliko o nákladech řízení. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že vrchní soud neprojednal její řádně podané odvolání proti uvedenému rozsudku krajského soudu. Ten jí byl doručen dne 11. 3. 2020; dne 23. 3. 2020 proti němu stěžovatelka podala tzv. blanketní odvolání, jež odůvodnila dne 29. 5. 2020. Pozdější odůvodnění odvolání způsobil zástupce věřitelů neposkytnutím součinnosti; stěžovatelka o tom krajský soud informovala přípisy ze dne 9. 4. 2020 a 26. 5. 2020. Stěžovatelka v nich mimo jiné žádala krajský soud, aby vyzval zástupce věřitelů ke spolupráci. Krajský soud přitom odvolání stěžovatelky neodmítl ani ji nevyzval k odstranění vad podání podle § 209 o. s. ř. 6. Stěžovatelce tak byla znemožněna realizace jejího procesního práva na přezkum dotčeného rozhodnutí. Stěžovatelka neměla jinou možnost než proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí vrchního soudu brojit dovoláním a následně ústavní stížností. Při podání dovolání se řídila nesprávným poučením vrchního soudu. Stěžovatelka odkazuje na bod 59 nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377), podle něhož je porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, odmítne-li obecný soud věcně projednat řádně podaný opravný prostředek; chybný postup soudu nemůže jít k tíži účastníka řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl zaprvé k závěru, že ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo uvedené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. 8. Stěžovatelka splňuje předpoklady povinného zastoupení podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Podle stanoviska pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) platí, že je-li účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. V nyní posuzované věci je stěžovatelkou veřejná obchodní společnost, jejímiž dvěma společníky jsou advokát a jiná obchodní společnost, rovněž zapsaná v seznamu advokátů. Za situace, kdy je činnost stěžovatelky spojena s výkonem advokacie a advokátem již je zastoupena, považuje Ústavní soud požadavek na zastoupení jiným advokátem za nehospodárný a přehnaně formalistický, neboť je zřejmé, že statutární orgán stěžovatelky jí dokáže být rovněž kvalifikovaným právním zástupcem. 9. Zadruhé, jde-li o ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení vrchního soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že je nepřípustná. 10. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založeno na zásadě subsidiarity návrhu [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)]. 11. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti směřují proti postupu obecných soudů, v jehož důsledku nebylo věcně projednáno její odvolání. Tato tvrzená vada přitom spadá pod tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř. 12. Podle uvedeného ustanovení lze žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, byla-li účastníku řízení v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom tzv. zmatečnostní vada podle § 229 odst. 3 o. s. ř. odpovídá námitkám o upřeném právu na přístup k soudu a na řádně vedené soudní řízení v důsledku znemožněné realizace procesních práv, které zákon účastníkovi řízení přiznává (srov. kupř. usnesení ze dne 21. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3070/2014 či bod 9 usnesení ze dne 30. 10. 2020 sen. zn. 29 NSCR 99/2020). Pod uvedené námitky Nejvyšší soud řadí i tvrzené odnětí možnosti účastníka řízení účinně bránit svá práva (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3024/2007) a znemožnění účastnit se odvolacího řízení (srov. usnesení ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2858/2009). 13. Stěžovatelka proto měla možnost proti napadenému usnesení vrchního soudu podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. k ochraně svých práv, jež k tomu podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu představuje účinný procesní prostředek (srov. např. usnesení ze dne 16. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3910/19, ze dne 17. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1567/20 či ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1847/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Z ústavní stížnosti a k ní připojených dokumentů se však nepodává, že stěžovatelka této možnosti využila. Lze proto uzavřít, že řádně nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti pro