IV.ÚS 468/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 468/24 ze dne 20. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti České dráhy, a. s., sídlem nábřeží L. Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem, sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 23 Cdo 2641/2023-1030, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ŠKODA TRANSPORTATION a. s., sídlem Emila Škody 2922/1, Plzeň, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 21 Cm 32/2018 Ústavní soud zjistil, že městský soud rozsudkem ze dne 20. 3. 2019 č. j. 21 Cm 32/2018-629, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2019 č. j. 21 Cm 32/2018-635, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. Rsp 1327/12. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 31. 8. 2021 č. j. 4 Cmo 192/2019-795 rozsudek městského soudu potvrdil. Soudy došly k závěru, že nebyl naplněn žádný z uplatněných důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b), c), d), e) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. 3. Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu a rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Závěr o nemožnosti soudního přezkumu rozhodčího nálezu ohledně (ne)podjatosti rozhodce je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Pokud věc projedná vyloučený rozhodce, je to důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Ostatní námitky stěžovatelky neshledal Nejvyšší soud důvodnými. 4. Městský soud poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, opětovně žalobu na zrušení rozhodčího nálezu rozsudkem ze dne 18. 10. 2022 č. j. 21 Cm 32/2018-934 zamítl. Vrchní soud toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 21. 3. 2023 č. j. 4 Cmo 3/2023-989 potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl pro nepřípustnost. Konstatoval, že otázku týkající se posuzování, zda v předmětném rozhodčím řízení existovaly důvody k pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, nelze považovat za otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Dosavadní judikatura formulovala kritéria, podle nichž se má otázka (ne)podjatosti rozhodce posuzovat. Závěr vrchního soudu není v rozporu se závěry této judikatury. Ohledně zbývajících námitek stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že pokud ve svém předchozím rozhodnutí dospěl k závěru, že určité námitky stěžovatelky nezakládají přípustnost dovolání, nemohl se jimi meritorně zabývat. Přípustnost opravného prostředku je nezbytným předpokladem pro meritorní řešení věci. Stěžovatelka navíc v dovolání proti rozsudku vrchního soudu napadá závěry předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud (stejně jako městský soud a vrchní soud) zcela vyhnul věcné podstatě žalobních námitek a nevypořádal se s žalobní argumentací stěžovatelky. Nejvyšší soud ve vztahu k některým námitkám stěžovatelky vyložil právní úpravu z hlediska dopadu do postavení stran rozhodčího řízení způsobem, který zcela vybočuje z mezí právního řádu. 6. Stěžovatelka v řízení před soudy namítala podjatost rozhodce. Nejvyšší soud se stejně jako městský soud a vrchní soud zaměřil na ryze formalistické posouzení ekonomické závislosti mezi advokátní kanceláří rozhodce a znaleckým úřadem, který zpracoval znalecký posudek, použitý jako důkaz v rozhodčím řízení. Tyto úvahy se však míjely s podstatou žalobních námitek stěžovatelky. 7. Stěžovatelka v řízení před soudy argumentovala také tím, že v rozhodčím nálezu absentovalo odůvodnění, proč měla stěžovatelka povinnost inflační dodatek uzavřít a jak rozhodčí soud dospěl k výši inflačního navýšení kupní ceny. Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí uvedl, že soud není oprávněn přezkoumávat rozhodčí nález věcně. Stěžovatelka však namítala, že rozhodčí nález neobsahuje žádné odůvodnění. 8. K stěžovatelčině námitce, že se rozhodčí soud opomněl zabývat celou řadou důkazů, Nejvyšší soud uvedl, že rozhodčí soud již dříve rozhodl o podobně žádosti stěžovatelky. Zcela však pominul podstatu argumentu stěžovatelky, že rozhodčí soud o žádosti stěžovatelky vůbec nerozhodl a důkazní návrh opomněl. Soudy nemohou nahrazovat chybějící odůvodnění rozhodčího soudu. 9. Rozhodčím soudem nebylo stěžovatelce poskytnuto poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Soudy nesprávně dovodily, že důvody pro poučení nebyly dány. Informace o poučení v rozhodčím řízení (obsažená v usnesení a nálezu rozhodčího soudu) je nesprávná. Soudy se podle stěžovatelky opět vyhnuly věcnému vypořádání námitek stěžovatelky. 10. Rozhodčí soud podle stěžovatelky překročil meze rozhodčí doložky. Soudy se však její argumentací, že rozhodčí soud svým rozhodnutím vytvořil nový právní vztah (dodatek ke smlouvě) v situaci, kdy to rozhodčí doložka ani platný právní řád nepřipouštěly, nezabývaly. Příslušná inflační doložka v kupní smlouvě totiž stanovovala pro smluvní strany pouze možnost uzavření inflačního dodatku, nikoli povinnost. Protože kupní smlouva neobsahovala žádný základ pro to, aby se mohla vedlejší účastnice domáhat uzavření inflačního dodatku, nemohla na takto vymezený nárok dopadat ani příslušná rozhodčí doložka. 11. Stěžovatelka v řízeních před obecnými soudy namítala, že rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců. Soudy však k tomu pouze uvedly, že rozhodčí nález byl řádně usnesen, protože byl podepsán dvěma členy senátu. Tento závěr vyplývá i z protokolu o hlasování. Ten však odmítly zpřístupnit. 12. Podle stěžovatelky rozhodčí nález odsuzuje k plnění, které je podle tuzemského práva nedovolené. Na to soudy zareagovaly pouze formalisticky tak, že peněžité plnění jako takové není právem zakázaným plněním. Nedovolenost však podle stěžovatelky nespočívá v charakteru plnění, ale v tom, že samotné nahrazení projevu vůle k uzavření dodatku představuje kogentními předpisy veřejného práva zakázanou podstatnou změnu smlouvy na veřejnou zakázku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Vyjádření vedlejší účastnice řízení 14. K podané ústavní stížnosti se vyjádřila vedlejší účastnice. Upozorňuje, že ústavní stížnost směřuje pouze proti v pořadí druhému usnesení Nejvyššího soudu, nikoli proti jiným rozhodnutím. Upozorňuje, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže svévolně rozšiřovat ústavní stížnost na jiné orgány a rušit jejich rozhodnutí. Z ústavní stížnosti je tak podstatná pouze ta argumentace, která se týká napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka však, vyjma části stížnosti, týkající se problematiky tvrzené podjatosti rozhodce, směřuje svou kritiku proti v pořadí prvnímu (kasačnímu) rozhodnutí Nejvyššího soudu. Kritika stěžovatelky vůči tomuto rozhodnutí je tedy irelevantní. 15. K námitce podjatosti rozhodce vedlejší účastnice uvádí, že se stěžovatelčina námitka míjela se skutkovými závěry soudů, Nejvyšší soud se jí i přesto zabýval. Věc řešil nejen z pohledu ekonomické závislosti, ale i ve světle obecných závěrů judikatury Nejvyššího soudu. V dovolání navíc stěžovatelka nenamítala, že by se obecné soudy nevypořádaly s argumenty, které uvádí v ústavní stížnosti. 16. K ostatním stížnostním důvodům vedlejší účastnice shrnuje, že jde o kritiku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a stěžovatelka nijak nenapadá závěry druhého rozhodnutí Nejvyššího so