IV.ÚS 4684/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4684/12 ze dne 20. 11. 2013 N 194/71 SbNU 319 Otázka posouzení dobré víry při nabytí nemovitosti od nevlastníka   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 20. listopadu 2013 sp. zn. IV. ÚS 4684/12 ve věci ústavní stížnosti 1) Anny Malachovové, zastoupené JUDr. Ludmilou Gregorovou, advokátkou, se sídlem Bohuslava Martinů 60, Brno, 2) MVDr. Michala Blovského a 3) Mgr. Jany Blovské, zastoupených JUDr. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem Křížová 18, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1587/2011-341 ze dne 26. 9. 2012, kterým bylo odmítnuto a zamítnuto dovolání stěžovatelů, a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13. 5. 2010, kterým bylo rozhodnuto, že vlastníkem specifikovaných nemovitostí je žalobkyně - vedlejší účastnice v řízení o této ústavní stížnosti. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1584/2011-341 ze dne 26. 9. 2012 a rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13. 5. 2010 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů 2) a 3) na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. III. Ústavní stížnost stěžovatelky 1) se odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka 1) domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13. 5. 2010 a na něj navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1587/2011-341 ze dne 26. 9. 2012. Dne 13. 12. 2012 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů 2) a 3) směřující vůči týmž rozhodnutím obecných soudů. 2. Ústavní stížnost stěžovatelky 1) byla evidována pod sp. zn. IV. ÚS 4684/12, ústavní stížnost stěžovatelů 2) a 3) pod sp. zn. III. ÚS 4690/12. Usnesením Ústavního soudu č. j. IV ÚS 4684/12-28 ze dne 6. 2. 2013 byly obě ústavní stížnosti dle § 63 zákona o Ústavním soudu a § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 4684/12. 3. Ze spisu Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 1766/96, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. 9 C 1766/96-239 ze dne 26. 1. 2009 zamítl žalobu Anny Kušlové [dále jen "vedlejší účastnice 1)"] proti obchodní společnosti K. L. H. Credit, spol. s r. o., [dále jen "vedlejší účastnice 2)"] a stěžovatelům 1), 2) a 3) o určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnického práva k nemovitostem. Předmětem tohoto určení měly být nemovitosti zapsané na LV č. Y pro obec a k. ú. Pohořelice, okres Břeclav, a to dům č. p. X na pozemku parcelní č. Z a pozemek parcelní č. Z - zastavěná plocha, a k nim se vážící kupní smlouva ze dne 2. 7. 1996 mezi vedlejší účastnicí 1) jako prodávající a vedlejší účastnicí 2) jako kupující, kupní smlouva ze dne 2. 12. 1996 mezi vedlejší účastnicí 2) jako prodávající a stěžovatelkou 1) jako kupující a kupní smlouva ze dne 7. 3. 2003 mezi stěžovatelkou 1) jako prodávající a stěžovateli 2) a 3) jako kupujícími. Vedlejší účastnice 1) se domáhala určení, že všechny výše uvedené smlouvy jsou neplatné a ona je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Okresní soud dovodil, že vedlejší účastnice 1) neprokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupních smluv ani na určení vlastnického práva, pokud šlo o vedlejší účastnici 2) a stěžovatelku 1), neboť tito nebyli zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí. Vůči stěžovatelům 2) a 3) neshledal okresní soud žalobu na určení vlastnického práva důvodnou, neboť nebylo prokázáno, že by kupní smlouva ze dne 2. 7. 1996 byla neplatná. 4. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice 1) odvolání, na jehož podkladě krajský soud rozsudkem č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13. 5. 2010 potvrdil výrok o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupních smluv ze dne 2. 7. 1996, 2. 12. 1996 a 7. 3. 2003, jakož i výrok o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva k nemovitostem, pokud šlo o vedlejší účastnici 2) a stěžovatelku 1). Krajský soud nicméně změnil zamítavý výrok okresního soudu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem vůči stěžovatelům 2) a 3) tak, že se určuje, že výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí je vedlejší účastnice 1). Krajský soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 2. 7. 1996 je neplatná z důvodu absence vážnosti vůle účastníků a z důvodu obcházení zákona, a současně nepřisvědčil námitkám stěžovatelů 2) a 3), že neplatnost kupní smlouvy ze dne 2. 7. 1996 nemůže mít vliv na jejich vlastnické právo nabyté v dobré víře na základě kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2003. Dle názoru krajského soudu se další nabyvatel nemovitostí převedených od původního vlastníka neplatnou kupní smlouvou nestává jejich vlastníkem jen na základě toho, že při uzavření další kupní smlouvy (také neplatné) jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. 5. Rozsudek krajského soudu napadli všichni stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 1587/2011-341 ze dne 26. 9. 2012 vůči stěžovatelce 1) odmítl a vůči stěžovatelům 2) a 3) zamítl. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. 7. 1996; ohledně možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka pak odkázal na svou předchozí judikaturu, reprezentovanou mj. usnesením sp. zn. 30 Cdo 4280/2009 ze dne 1. 6. 2011, usnesením sp. zn. 30 Cdo 544/2012 ze dne 27. 3. 2012 a rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 2018/2011 ze dne 18. 8. 2011, z nichž vyplývá, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka dojít nemůže, neboť nikdo nemůže převést na druhého více práv než sám má (nemo plus iuris ad alienum transfere potest, quam ipse habet). Dle názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeného v citovaných rozhodnutích, je nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359), z něhož vyplývá možnost nabytí od nevlastníka v případě dobré víry nabyvatele, excesem z ustálené rozhodovací praxe samotného Ústavního soudu i soudů obecných; ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012 (N 138/66 SbNU 123), který z výše citovaného nálezu vychází, neobsahuje žádné "nosné důvody", jimiž by bylo možno změnu této praxe relevantně podepřít. Nejvyšší soud rovněž odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2016/10 ze dne 13. 8. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž byl prezentován opačný názor než v citovaných nálezech. 6. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1587/2011-341 ze dne 26. 9. 2012 a rozsudek krajského soudu č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13. 5. 2010 napadli stěžovatelé svými ústavními stížnostmi. 7. Stěžovatelka 1) vyjádřila přesvědčení, že postupem obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V této souvislosti krajskému soudu vytýkala, že po jednostranně vedeném dokazování, při němž nebyly připuštěny důkazy, jejichž provedení navrhla, vydal překvapivé rozhodnutí, jímž přiznal vedlejší účastnici 1) vlastnické právo k nemovitostem toliko na základě rozporuplných písemných důkazů. Předmětný rozsudek krajského soudu má přitom pro stěžovatelku 1) zásadní význam, neboť je proti ní souběžně veden soudní spor, v němž stěžovatelé 2) a 3) požadují vrácení kupní ceny. Stěžovatelka 1) zdůraznila, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyla v dobré víře v platnost předchozího nabývacího titulu. Zárukou jí byla skutečnost, že kupní smlouva ze dne 2. 7. 1996 byla uzavřena za účasti advokátní kanceláře a prošla vkladovým řízením do katastru nemovitostí. Stěžovatelka 1) podotkla, že ji vedlejší účastnice 1) nijak neupozornila, že vlastnictví předmětných nemovitostí je sporné. V době, kdy byla stěžovatelka 1) zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí, s ní snacha vedlejší účastnice 1) jednala o koupi předmětných nemovitostí a došlo i k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí; kdyby v té době existovaly pochybnosti o vlastnickém právu stěžovatelky 1), jistě by takto snacha vedlejší účastnice 1) nepostupovala. Stejně tak v dohodě o vypořádání vzájemných vztahů uzavřené dne 17. 8. 2001 mezi stěžovatelkou 1) a synem vedlejší účastnice 1) bylo uvedeno, že majitelkou nemovitostí je stěžovatelka 1). Krajský soud však tyto skutečnosti chybně hodnotil jako pochybnosti o vlastnictví, o nichž údajně stěžovatelka 1) věděla. Stěžovatelka 1) si přitom byla vědoma toliko skutečnosti, ž