IV.ÚS 4686/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4686/12 ze dne 6. 11. 2013 N 182/71 SbNU 195 Vyloučení soudce podle § 8 zákona o soudních rehabilitacích   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 6. listopadu 2013 sp. zn. IV. ÚS 4686/12 ve věci ústavní stížnosti Václava Netuky, právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Symfonická 1496/9, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2012 č. j. 1 T 23/88-2268 a Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2012 č. j. 1 To 58/2012-2281, jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na vydání rozhodnutí o jeho účasti na soudní rehabilitaci. I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2012 č. j. 1 T 23/88-2268 došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce dle čl. 38 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2012 č. j. 1 To 58/2012-2281 došlo rovněž k porušení práv stěžovatele na spravedlivé soudní řízení dle čl. 6 odstavce 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na soudní ochranu dle čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na rovnost dle čl. 1 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod. II. Uvedená rozhodnutí se proto zrušují. Odůvodnění I. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na rovnost, zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny, právo na zákonného soudce, zakotvené v čl. 38 odstavci 1 Listiny, a právo na spravedlivý soudní proces, zakotvené v čl. 6 odstavci 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Citovaným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání rozhodnutí o jeho účasti na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Napadeným usnesením zamítl Vrchní soud v Praze následnou stížnost stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve popsal východiska pro jednání, z nichž napadená rozhodnutí vzešla. Stěžovatel byl v roce 1983 vzat do vazby a vyšetřován, nejprve pro náboženskou činnost a následně pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví [§ 132 odstavec 1 písmeno b) a odst. 4 trestního zákona, v tehdy platném znění]. Trestní řízení bylo zakončeno zprošťovacím rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. dubna 1998 č. j. 1 T 23/88-2456. V průběhu řízení, v roce 1988, navrhl okresní prokurátor v Rychnově nad Kněžnou zabrání náboženských předmětů nalezených při domovních prohlídkách v roce 1983. Usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. března 1989 č. j. Nt 115/88-76 bylo návrhu vyhověno. Stížnosti Krajský soud v Hradci Králové zamítl usnesením ze dne 21. června 1989 sp. zn. 5 To 116/89 a teprve rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1990 sp. zn. 5 Tz 10/90 byl návrh prokurátora zamítnut a uvedená rozhodnutí zrušena. S ohledem na uvedená rozhodnutí byla stěžovateli přiznána na základě usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. září 2010 sp. zn. 0 Nt 1357/2010 účast na rehabilitaci podle § 33 odstavce 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"). Obdobně se stěžovatel domáhal účasti na rehabilitaci i ve vztahu k nezákonnému odnětí svobody. Takový návrh citovaným rozhodnutím č. j. 1 T 23/88-2268 Krajský soud v Hradci Králové zamítl s tím, že stěžovatel i jeho dva společníci byli vzati do vazby pro trestný čin, k němuž se rehabilitace nevtahuje. Stěžovatel podal proti zamítavému rozhodnutí ve své věci stížnost, a to i s odkazem na následné rozhodnutí ve věci svého společníka, v němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 14. května 2012 č. j. 1 T 23/88-2272 o vyloučení soudce z projednávání věci, a to s ohledem na ustanovení § 8 zákona o soudní rehabilitaci. Vrchní soud stížnost stěžovatele v ústavní stížnosti napadeným usnesením zamítl. Soud přitom uvedl, že příslušný soudce rozhodoval ve věci vztahující se k trestnému činu dle § 132 a 120 trestního zákona, a nikoliv dle § 178 trestního zákona, na nějž se rehabilitace vztahují, přičemž nerozhodoval v době před 17. listopadem 1989 a ve věci vynesl zprošťující rozsudek. Vrchní soud v Praze rovněž konstatoval, že k trestnému činu dle § 178 trestního zákona byla stěžovateli přiznána účast na rehabilitaci citovaným usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. září 2010, a pro další rozhodování tak vznikla překážka rei iudicatae. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že ustanovení § 8 zákona o soudních rehabilitacích vylučuje soudce, který se účastnil na původním řízení, a to bez ohledu, kdy a jak bylo toto řízení ukončeno. Navíc v téže věci, ve vztahu k jednomu ze společníků, byl týž soudce vyloučen, a proto je stěžovatel přesvědčen, že vyloučen by měl být i v jeho věci. V opačném postupu spatřuje stěžovatel porušení práva na rovnost a s ohledem na rozpor v přístupu i v právu na zákonného soudce. Dále stěžovatel namítá, že v jeho věci nedošlo ke vzniku překážky rei iudicatae, neboť rehabilitační řízení dle § 33 odstavce 2 zákona o soudních rehabilitacích se týká "osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku". Rozhodnutím Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. září 2010 bylo přitom rozhodnuto o účasti na rehabilitaci ve vztahu k zabavenému majetku, a nikoliv ke zbavení osobní svobody. Toto rozdělení koresponduje i s příslušností jednotlivých soudů, neboť okresní soud rozhodoval o tom, o čem rozhodoval v původním řízení, tedy o majetku (návrh na zabrání věci), o zbavení osobní svobody však rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové. Tvrzení o neexistující překážce zasahuje do práva stěžovatele na soudní ochranu, respektive na spravedlivý soudní proces. K dané problematice stěžovatel odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu, a to nálezy ze dne 12. března 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000 (N 40/21 SbNU 353); ze dne 2. června 2005 sp. zn. I. ÚS 605/03 (N 114/37 SbNU 475); ze dne 1. prosince 2005 sp. zn. II. ÚS 290/05 (N 221/39 SbNU 337); ze dne 28. června 2007 sp. zn. I. ÚS 712/05 (N 107/45 SbNU 451); ze dne 26. října 2007 sp. zn. I. ÚS 2366/07 (N 171/47 SbNU 237); ze dne 20. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 2056/12 (N 191/67 SbNU 293) a ze dne 24. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 2853/12 (N 128/70 SbNU 185). K ústavní stížnosti se za účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, vyjádřil předseda senátu 1 T s tím, že nemá, co by k věci uvedl nad rámec rozhodnutí, a odkázal na protokol o jednání a na napadené usnesení. Rovněž předseda senátu 1 To Vrchního soudu v Praze se k věci vyjádřil, a to odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že vyjádření účastníků nepřinesla novou argumentaci, Ústavní soud je stěžovateli k případné replice nezasílal. Ústavní soud rozhodoval v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování. II. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srovnej usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. III. Ústavní soud si k věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 23/88. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud především poukazuje na formální chybu ve v