IV.ÚS 47/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 47/18 ze dne 27. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Bc. Pavla Čundrly, zastoupeného JUDr. Danou Cetkovskou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Komenského 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 33 Cdo 5900/2016-183, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2016 č. j. 17 Co 94/2015-157 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 1. 2015 č. j. 4 C 81/2014-107, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Jaroslavy Slámové, bez právního zastoupení, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 4. 1. 2018 Bc. Pavel Čundrla (dále také jen "žalovaný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v občanskoprávním řízení o zaplacení částky 340 000 Kč s příslušenstvím. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Jaroslava Slámová (dále jen "žalobkyně") se proti žalovanému Bc. Pavlu Čundrlovi a proti Karlu Čundrlovi domáhala zaplacení částky 340 000 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného. Šlo o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, tj. nedoplatku ceny za převod členských práv a povinností spojených s členstvím ve stavebním bytovém družstvu Rozvoj, se sídlem v Prostějově, na třetí osobu, k němuž došlo podle smlouvy o zajišťovacím převodu těchto práv. Dne 5. 1. 2015 rozsudkem č. j. 4 C 81/2014-107 Okresní soud v Prostějově (dále jen "nalézací soud") žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni částku 240 000 Kč, na nákladech řízení nahradit žalobkyni částku 20 290,3215 Kč (výrok 2), a zaplatit České republice na soudním poplatku částku 12 000 Kč (výrok 4). Po provedeném dokazování nalézací soud dospěl k závěru, že žalovaný dosud nevyplatil žalobkyni částku 240 000 Kč. Nalézací soud konstatoval, že žalobkyně své právo na její zaplacení uplatnila až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty na výplatu plnění ze smlouvy, a žalovaný námitku promlčení uplatnil; nalézací soud však námitku promlčení neakceptoval pro rozpor s dobrými mravy, neboť striktní její vyhovění by dle jeho názoru vedlo ke krutosti a bezohlednosti vůči žalobkyni. Dne 28. 6. 2016 rozsudkem č. j. 17 Co 94/2015-157 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 5. 1. 2015 č. j. 4 C 81/2014-107 v odvoláním napadených výrocích 2 a 4 jako věcně správný potvrdil (výrok I) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 24 754,70 Kč (výrok II). Dne 25. 10. 2017 usnesením č. j. 33 Cdo 5900/2016-183 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2016 č. j. 17 Co 94/2015-157, v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek nalézacího soudu ze dne 5. 1. 2015 č. j. 4 C 81/2014-107, kterým nalézací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 240 000 Kč, na náhradě nákladů řízení 20 290,3215 Kč a České republice soudní poplatek 12 000 Kč, odmítl (výrok I). Podle dovolacího soudu je závěr odvolacího soudu, podle něhož výkon práva vznést námitku promlčení odporuje dobrým mravům, v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu i s nálezy Ústavního soudu, na něž poukázal. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel nesouhlasil se závěrem nalézacího soudu o tom, že jím podaná námitka promlčení se příčí dobrým mravům, a polemizoval i s jeho závěrem, že smlouva o půjčce uzavřená mezi žalobkyní a stěžovatelem je lichevní. Nalézací soud podle stěžovatele porušil požadavky spravedlivého procesu i tím, že v rozporu se zásadou projednací z vlastní iniciativy vyžádal trestní spis Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 322/2011. Stěžovatel je pevně přesvědčen, že obecné soudy se v jeho věci dopustily protiústavního excesu tím, že nepřihlédly ke skutečnosti, že žalobkyni nic nebránilo, aby řádně a včas uplatnila svou pohledávku u soudu. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost - napadající soudní rozhodnutí jako celek - je přípustná pouze v části směřující proti výrokům 2 a 4 napadeného rozsudku nalézacího soudu ze dne 5. 1. 2015, proti odpovídající části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2016, a proti napadenému usnesení dovolacího soudu ze dne 25. 10. 2017, a že v této části ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. V ostatních částech je ústavní stížnost buď návrhem podaným někým zjevně neoprávněným (neboť napadený výrok se stěžovatele netýká) podle § 43 odst. 1 písm. c), nebo návrhem nepřípustným podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v projednatelné části zjevně neopodstatněná. Podstatou tvrzení stěžovatele byla námitka porušení požadavků spravedlivého procesu obecnými soudy všech stupňů, a to zejména nesprávným právním posouzení věci, zejména posouzením námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy, a nesprávným postupem při dokazování. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je jen polemikou stěžovatele se způsobem, jakým nalézací soud a odvolací soud v civilním řízení posoudily žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tudíž polemikou s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. Do značné míry je ústavní stížnost též jen pouhým opakováním argumentů, s nimiž se uvedené soudy již dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích. K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový protiústavní zásah však v pojednávaném případě neshledal. Napadená soudní rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." Věc stěžovatele byla posouzena civilními soudy všech tří instancí. Důvody, pro které nalézací soud a odvolací soud žalobě stěžovatele na náhradu škody nevyhověly, jsou v jejich rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. K námitce, že nalézací soud ze své iniciativy vyžádal trestní spis sp. zn. 1 T 322/2011, čímž měl údajně porušit princip rovnosti účastníků soudního řízení, je namístě uvést, že takový postup (nalézacího) soudu výslovně předvídá ustanovení § 120 odst. 2 občanského soudního řádu. V projednávané věci tedy nebylo vyloučeno, aby okresní soud provedl i důkaz spisem z jiného řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 549/14 ze dne 24. 1. 2017, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry nalézacího soudu, odvolacího soudu i dovolacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti