IV.ÚS 4709/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4709/12 ze dne 6. 3. 2013 N 39/68 SbNU 405 K povinnosti soudu zkoumat otázku (nedostatku) pravomoci rozhodce v exekučním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 6. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 4709/12 ve věci ústavní stížnosti Mirka D' Alberta, zastoupeného Mgr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Mezibranská 5, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 321/2012-99 ze dne 27. září 2012, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech podle vykonatelného rozhodčího nálezu, za účasti CCRB, a. s., se sídlem Olivova 948/6, Praha 1, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 321/2012-99 ze dne 27. září 2012 bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 321/2012-99 ze dne 27. září 2012 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. 2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 34 E 431/2012 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením č. j. 34 E 431/2012-58 ze dne 13. dubna 2012 ve spojení s opravným usnesením č. j. 34 E 431/2012-76 ze dne 28. května 2012 na základě rozhodčího nálezu vydaného dne 20. února 2012 JUDr. Janem Brožem pod sp. zn. A/2011/01008 (dále jen "předmětný rozhodčí nález") k vymožení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 538 051,75 Kč s příslušenstvím a pro náhradu nákladů rozhodčího řízení nařídil výkon rozhodnutí zřízením zástavního práva na specifikovaných ideálních podílech na nemovitostech a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 14 Co 321/2012-99 ze dne 27. září 2012 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Odvolací soud své v záhlaví citované rozhodnutí založil na závěru, že rozhodce JUDr. Jan Brož měl pravomoc k vydání předmětného rozhodčího nálezu založenou existencí rozhodčí smlouvy, jejíž platnost při nařízení výkonu rozhodnutí soud není oprávněn řešit s tím, že případná obrana stěžovatele jako povinného spočívá v podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. II. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předmětný rozhodčí nález, na základě kterého vedlejší účastnice podala návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, je neplatný. Tuto námitku stěžovatel podle svého tvrzení uplatnil v odvolacím řízení, a to s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. listopadu 2011 (N 187/63 SbNU 171). 5. Předmětný rozhodčí nález byl podle stěžovatele vydán na základě rozhodčí doložky obsažené v úvěrové smlouvě, dle které spory z této smlouvy plynoucí budou řešeny rozhodcem vybraným třetí osobou ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro vedení rozhodčího řízení, a. s., a to neveřejně, bez jednání a s vyloučením možnosti odvolání, o němž by rozhodoval jiný rozhodce. Takový postup však podle názoru stěžovatele negarantuje zákonný požadavek na rovné zacházení s oběma účastníky smlouvy, a proto je podle stěžovatele s ohledem na výše uvedený nález rozhodčí doložka neplatná. K její neplatnosti měl soud podle stěžovatele přihlížet z úřední povinnosti. 6. Odvolací soud podle stěžovatele dospěl k nesprávnému závěru, že pokud byla rozhodčí smlouva (byť neplatně) uzavřena, je předmětný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem. Při tom nezkoumal, zda rozhodčí doložka garantuje rovné zacházení účastníkům smlouvy, a zda se tedy jedná o platně uzavřenou rozhodčí doložku ve smyslu výše citovaného nálezu. 7. Své rozhodnutí odvolací soud navíc podle stěžovatele řádně a vyčerpávajícím způsobem nezdůvodnil. Žádným způsobem totiž nezpochybnil a nevyvrátil důvody, které stěžovatel uvedl na podporu svých námitek, a pouze odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 ze dne 31. srpna 2010 a sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 ze dne 30. srpna 2008, která však neřeší platnost ujednání rozhodčí doložky, ale pouze existenci či neexistenci rozhodčí doložky. S námitkou stěžovatele, že ve světle shora citovaného nálezu je pro neplatnost rozhodčí doložky předmětný rozhodčí nález neplatný, se podle ústavní stížnosti odvolací soud žádným způsobem nevypořádal a rozhodčí doložkou se pak nezabýval vůbec, aniž by uvedl proč. Rozhodnutí odvolacího soudu tak podle stěžovatele nenaplňuje požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci jako jedné ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí a stěžovatel v postupu odvolacího soudu spatřuje projev libovůle. III. 8. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a vedlejší účastnice řízení. 9. Za Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 14 Co JUDr. Milada Veselá. Městský soud v Praze má za to, že jeho postupem k porušení žádného základního práva stěžovatele nedošlo. Při přezkoumávání správnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 byly podle vyjádření vzaty v úvahu všechny skutečnosti, které jsou z hlediska rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí rozhodující. Městský soud v Praze rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a své rozhodnutí řádně odůvodnil. 10. Městský soud v Praze dle vyjádření neodpírá účastníkovi právo na soudní ochranu, jestliže mu byla uložena povinnost rozhodčím nálezem v rozhodčím řízení vedeném na základě neplatné rozhodčí smlouvy, pouze zastává názor, že platnost rozhodčí smlouvy nelze přezkoumávat ve fázi nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí, protože pak by postrádala úprava zakotvená v § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále jen "zákon o rozhodčím řízení") smysl, neboť by účastníky nemusely být vůbec podávány návrhy na zrušení rozhodčích nálezů z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy. Ochranu účastníkovi rozhodčího řízení, které proběhlo na základě neplatné rozhodčí smlouvy, podle Městského soudu v Praze poskytuje v dostatečné míře právě zákon o rozhodčím řízení a tato ochrana se pak promítá i do exekučního řízení, nikoli však do fáze jeho nařízení. 11. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. listopadu 2011 je podle vyjádření nepřípadný, neboť řízení v této věci se týkalo žaloby na určení neplatnosti smlouvy a správnosti postupu dle § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.") a není zde řešena otázka přezkumu platnosti rozhodčí smlouvy v exekučním řízení. 12. Závěrem Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. 13. Vedlejší účastnice má podle svého vyjádření předně za to, že způsob určení rozhodce uvedený v rozhodčí doložce neobchází zákon a plně naplňuje ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, neboť přesně a nezaměnitelně stanoví počet rozhodců a způsob, jak má být rozhodce určen, a rozhodce není určován jednou smluvní stranou. Způsob vedení rozhodčího řízení je pak podle vedlejší účastnice v rozhodčí doložce dostatečně srozumitelně a v dostatečné míře dohodnut, přičemž odkaz na jednací řád pro rozhodčí řízení je pouze podpůrný, neboť tento jednací řád v přehledné paragrafové úpravě shrnuje pouze zásady řízení dohodnuté v rozhodčí doložce nebo stanovené v zákoně o rozhodčím řízení, případně upravené v o. s. ř., analogicky používaném v rozhodčím řízení. 14. Dále vedlejší účastnice v návaznosti na citace z rozsudků Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 16 ICm 745/2010 ze dne 15. prosince 2011 a sp. zn. 30 ICm 1056/2011 ze dne 16. února 2012, které dále odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, včetně nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. ledna 2012 (N 21/64 SbNU 205), uvádí, že se plně ztotožňuje s napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze, který ve svém odůvodnění okazoval i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 28572006 ze dne 30. srpna 2008 a sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 ze dne 31. srpna 2010, dle kterých soud zkoumá ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí pouze, zda existuje rozhodčí smlouva, ale není oprávněn posuzovat její platnost. Obranou povinného v případě, kdy se domnívá, že rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, je podle vedlejší účast