IV.ÚS 471/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 471/11 ze dne 20. 9. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) J. H. a 2) M. H., obou zastoupených JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, AK se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010 čj. 30 Cdo 2262/2009-257, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009 čj. 35 Co 536/2008-207 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2008 čj. 17 C 107/2004-172 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 2. 2011 se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a porušení čl. 90 Ústavy domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 170 000 Kč s příslušenstvím. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 107/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že nalézací soud rozhodoval o žalobě P. B. opakovaně, až ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že žalovaní stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalobci částku 160 811 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z titulu bezdůvodného obohacení; žalobu co do částky 9 189,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Obvodní soud po provedeném dokazování označil za neplatné smlouvy o dílo, které mezi sebou uzavřeli dne 9. 10. 2003 stěžovatel J. H. s ing. L. F. a dne 16. 10. 2003 ing. L. F. s žalobcem (poznámka pod čarou č. 1). Podle právního závěru soudu II. stupně vyjádřeného v usnesení ze dne 2. 6. 2006 čj. 35 Co 174/2006-69, kterým byl nalézací soud vázán, byla účastníkem smlouvy mezi žalobcem a ing. F. neexistující osoba (osoba bez právní subjektivity), což vedlo k závěru, že smlouva po právní stránce nevznikla. Žalobce však v domnění, že smlouva byla řádně uzavřena, dílo provedl, za dané situace bez právního důvodu ve prospěch stěžovatelů, jimž vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., které jsou povinni žalobci vydat. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil, upřesnil, že smlouva uzavřená mezi žalobcem jako dodavatelem a ing. L. F. jako odběratelem je absolutně neplatná z důvodu neurčitosti smlouvy ohledně jedné ze smluvních stran a odmítl námitku stěžovatelů o nedostatku jejich pasivní legitimace. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud zamítl s tím, že neshledal namítané vady řízení ani nesprávné právní posouzení věci. S odkazem na svoji judikaturu připomněl, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Nejvyšší soud se podrobně zabýval právními úvahami odvolacího soudu o podřízení zjištěného skutku pod ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. a poté je jako správné verifikoval. Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovali průběh a výsledky řízení a právním závěrům Nejvyššího soudu oponovali. Tvrdili, že se obecné soudy nezabývaly námitkou "dobrých mravů", neboť za dodané dílo musí zaplatit dvakrát. Zopakovali, že si výměnu oken a dveří objednali u ing. F., od kterého dílo převzali a kterému také zaplatili; pokud ing. F. nezaplatil svému subdodavateli, nemůže to být pro ně rozhodné. Poukázali na to, že jejich majetek se neoprávněně nezvětšil, neboť za to, co získali (dodávku oken a dveří) zaplatili; naopak, pokud by měli zaplatit podruhé, jejich majetek by se zmenšil. Stěžovatelé také oponovali právní kvalifikaci skutku, namítli, že v rozhodování obecných soudů se objevily různé právní výklady, které byly následně odvolacím soudem korigovány, ovšem za použití formulace, ze které není naprosto seznatelné, co jí soud zamýšlel. Pokud se odvolací soud domníval, že šlo o plnění z neplatného právního úkonu, tak to podle stěžovatelů u žalobce nastat nemohlo, neboť ten plnil na základě smlouvy uzavřené s ing. F. Byla-li tato smlouva shledána neplatnou, šlo o plnění z neplatného právního úkonu a žalobce se musí domáhat vrácení plnění pouze u ing. F., se kterým jednal, uzavřel smlouvu a přijal zálohu. Stěžovatelé opakovaně zdůraznili, že s žalobcem žádnou smlouvu neuzavřeli, jednali a uzavřeli smlouvu s fyzicky existující osobou a tato osoba jim také dílo předala. Dle jejich názoru šlo ve věci o dva smluvní vztahy a skutečnost, že osoba skutečně fyzicky existující a nazývající sama sebe ing. F. žalobce podvedla. Závěr nalézacího soudu (vydaný na základě předchozího závěru odvolacího soudu), že existence ing. L. F. nebyla prokázána, tedy nebyl správný, stejně jako obecný závěr, osoba tohoto jména neexistuje. V závěru ústavní stížnosti se stěžovatelé podrobně věnovali srovnání svého případu s jinou věcí řešenou Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 631/2003 (potvrzené rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 345/2004 a rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1663/2005) a prezentovali na něm nesprávnost rozhodnutí vydaných v jejich věci. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval. Ústavní stížnost stěžovatelů byla opřena o ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil obecné principy těchto základních procesních práv a pro účely projednávané věci připomíná, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudní řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Naplněním práva na spravedlivý proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. Po prostudování připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 a ústavní stížností napadených rozsudků soudů všech tří stupňů dospěl Ústavní soud k závěru, že shora rozvedené procesní záruky byly dodrženy. Pokud se týká nesouhlasu stěžovatelů s právním hodnocením věci, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vymezil, která pochybení při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavněprávní relevanci. Označil za ně ty případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva, či případy svévolné aplikace no