IV.ÚS 4719/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4719/12 ze dne 6. 11. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. René Příhody, zastoupeného JUDr. Jitkou Mothejzíkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012 č. j. 1 As 48/2012-28, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení čl. 13 Listiny, zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel se jako soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal správní žalobou zrušení rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem na rok 2011 v části, která se dotýkala jeho přeřazení na trestní úsek. Krajský soud v Praze jeho žalobu usnesením ze dne 12. 12. 2011 č. j. 44 A 74/2011-60 odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), z důvodu, že napadený rozvrh práce soudu není rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 odst. l s. ř. s. Stěžovatel proto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2012 č. j. 1 As 48/2012-28 zamítl na základě učiněného závěru, že nejde o rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 65 odst. l s. ř. s., neboť rozvrh práce nemá na soudce přímo žádné negativní dopady a nijak nezasahuje do jeho právní sféry. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že se správní soudy nevypořádaly s určením, co je rozvrh práce. Vyslovuje nesouhlas s názorem Nejvyššího správního soudu, že se při změnách rozvrhu práce nemění nic na veřejných subjektivních právech soudce, neboť tato změna se dotýká jeho pracovní, odborné a profesní kompetentnosti a zručnosti a v důsledku toho ovlivňuje přímo i soudcovu profesní čest a pověst. Stěžovatel již v žalobním podání uvedl, že je přesvědčen, že rozvrh práce není pouhou normou interní povahy a jeho význam nespočívá jen ve jmenovitém určení soudců a přísedících, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních. Vydáním rozvrhu práce předseda soudu nevykonává soudní moc, ale státní správu soudnictví. Ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 věty druhé Listiny a § 36 odst. 2 o. s. ř. rozvrh práce stanoví příslušnost soudce, jinak by věc projednal "nesprávně obsazený soud". Veřejnoprávní přesah rozvrhu práce je podtržen skutečností, že je veřejně přístupný, každý má právo do rozvrhu práce nahlížet a činit si výpisky, čímž je zaručen požadavek na zákonného soudce. Stěžovatel dále připomíná ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudech a soudcích), které stanoví ke způsobu rozdělování věcí mezi soudce požadavek na zajištění specializace soudců podle zvláštních předpisů. Ustanovení § 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, pak stanoví, že při rozdělení věcí v rozvrhu práce mezi jednotlivá soudní oddělení se s přihlédnutím k personálnímu vybavení soudu zajistí specializace soudních oddělení. Podle ustanovení § 41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích vydává předseda soudu rozvrh práce po projednání se soudcovskou radou, v případě stěžovatele však soudcovská rada jeho přeřazení z civilního úseku na trestní úsek neschválila. 4. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že každé rozhodnutí vydané správním orgánem musí být přezkoumatelné soudem, což se týká i rozvrhu práce soudu, neboť změnou rozvrhu práce lze lehce obejít princip zákonného soudce. Stěžovatel je přesvědčen, že se mu před Nejvyšším správním soudem nedostalo spravedlivé ochrany ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud se nevypořádal s podanou argumentací stěžovatele, přednesený právní názor uvedl pouze povšechně po lince obecnosti a ve znění zákonné úpravy. Odůvodnění rozhodnutí je obecné a není tak v souladu s ústavním pořádkem. Právní závěry Nejvyššího správního soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním, když se Nejvyšší správní soud uvedenými otázkami nezabýval. S ohledem na shora vyslovená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 44 A 74/2011. 6. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. 7. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle předkládá svůj výklad povahy rozvrhu práce soudu a polemizuje s právními závěry rozhodnutí správních soudů, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uváděl již v průběhu řízení před správními soudy, zejména pak v podané kasační stížnosti. Stěžovatel se tak domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Uvedeným postupem staví stěžovatel Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. 8. Podstatou ústavní stížnosti je otázka určení povahy rozvrhu práce, kterým byl stěžovatel přeřazen na trestní úsek, tedy zda je rozvrh práce soudu rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a lze tak dosáhnout jeho soudního přezkumu ve správním soudnictví. Ústavní soud tedy posuzoval, zda správními soudy podaný výklad § 65 s. ř. s. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, v níž mu je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Takovou skutečnost však v posuzované věci neshledal. 9. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti. Za rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení lze proto považovat pouze takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Ustanovení § 70 písm. a) s. ř. s. stanoví, že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Na tom nic nemění skutečnost, že z formálního hlediska sice rozhodnutími jsou, ale nejsou takovými rozhodnutími, která zakládají žalobní legitimaci podle § 65 odst. 1 s. ř. s. 10. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, nález č. 127, s. 95). 11. Jak Ústavní soud zjistil, Nejvyšší správní soud se otázkou povahy rozvrhu práce soudu podrobně zabýval z hlediska posouzení, zda je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a pokud stěžovatel vytýká rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že se v něm Nejvyšší správní soud jednoznačně nevypořádal s určením, co je rozvrh práce, pak se Ústavní soud ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že jde o otázku, která nebyla pro posouzení kasační stížnosti významná. Ke stěžovatelově nesouhlasu se závěrem Nejvyššího správního soudu, že rozvrh práce nemění nic na veřejných subjektivních právech soudce, Ústavní soud shledává, že Nejvyšší správní soud obsažně a srozumitelně vyložil, že stěžovatel nebyl rozvrhem práce dotčen na jeho právním postavení, a na jeho veřejných subjektiv