IV.ÚS 474/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 474/05 ze dne 6. 10. 2008 N 162/51 SbNU 21 K poučovací povinnosti obecných soudů u žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., proti státu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 6. října 2008 sp. zn. IV. ÚS 474/05 ve věci ústavní stížnosti I. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2005 č. j. 20 Co 101/2005-44 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. prosince 2004 č. j. 22 C 176/2003-27, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice na zaplacení rozdílu mezi výší tržního nájemného v bytě srovnatelném s bytem jím vlastněným a skutečnou výší regulovaného nájemného, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2005 č. j. 20 Co 101/2005-44 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. prosince 2004 č. j. 22 C 176/2003-27 se zrušují. Odůvodnění I. Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení svého vlastnického práva, ke kterému došlo nerespektováním čl. 11 odst. 1 druhé věty a čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví citovanými rozhodnutími došlo k uvedenému porušení stěžovatelova vlastnického práva, a aby v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil. Z předložené ústavní stížnosti, připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 176/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako vlastník nájemního bytu s regulovaným nájemným podal žalobu na Českou republiku, zastoupenou Ministerstvem financí (dále jen "žalovaná"), kterou se domáhal zaplatit rozdíl mezi výší tržního nájemného v bytě srovnatelném s bytem jím vlastněným a skutečnou výší regulovaného nájemného za období od ledna do června 2000. O jeho žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. prosince 2004 č. j. 22 C 176/2003-27 tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovateli uhradit žalované náhradu nákladů soudního řízení ve výši 9 415 Kč. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2005 č. j. 20 Co 101/2005-44 tak, že výrok ve věci samé potvrdil, výrok o výši náhrady nákladů změnil tak, že nově stanovil náhradu nákladů soudního řízení ve výši 11 115 Kč, a stěžovateli uložil povinnost uhradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 115 Kč. Obecné soudy žalobě stěžovatele nevyhověly, když podle jeho tvrzení nesprávně aplikovaly zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). Podle stěžovatele při postupu podle zákona o odpovědnosti za škodu totiž nebyl schopen prokázat vliv vydání cenového výměru 01/2002 Ministerstvem financí na vznik jím vyčíslené škody (uhrazení požadovaného nájemného). Takový závěr je podle stěžovatele irelevantní, neboť vydání či nevydání výměru nemá s poškozováním stěžovatele žádnou souvislost. Diskriminující stav vyžaduje, aby stát podnikl aktivní kroky k jeho odstranění. Nevydání výměru postrádá tento důsledek a nečinnost státu konzervuje pokřivené vztahy vlastníků a nájemníků. S ohledem na uvedené má stěžovatel za to, že škoda na ušlém zisku je zjevná, neboť dlouhodobě neřešený stav mu znemožňuje dosahovat odpovídajících příjmů a tím realizovat obsah vlastnického práva spočívající v udržování vlastnictví a též v získávání přiměřených požitků. Ušlý zisk pak není možno stanovit jinak než znaleckým zkoumáním, a proto považuje své důkazní návrhy za dostatečné a názor Městského soudu v Praze za vadný. V popsaném postupu obecných soudů shledává stěžovatel zásah do svých základních práv, zaručených v čl. 11 odst. 1 druhé větě a čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny. II. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení a rovněž spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 176/2003. Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 ve svém vyjádření plně odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí. Za Městský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu 20 Co. Ten odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále setrval na správnosti aplikace zákona o odpovědnosti za škodu, kdy uplatněný nárok nemůže být posuzován jinak, měla-li vzniknout škoda při činnosti jednoho z orgánů veřejné moci. Nesprávnost postupu při vydávání cenových výměrů 01/2002 a 06/2002 byla v řízení konstatována, stěžovatel však neprokázal vznik škody v podobě ušlého zisku. Naopak teprve v ústavní stížnosti jednoznačně tvrdí, že vznik škody odvozuje od nečinnosti spočívající v neprovedení ústavně konformní zákonné změny. Nedostatek v politické shodě zákonodárce však není možno podle ustanovení § 13 zákona o odpovědnosti za škodu považovat za nesprávný úřední postup. Dále účastník uvedl, že dovozuje-li stěžovatel vznik škody z "neregulace" nájemného v současné době, dovolává se porušení ústavnosti tím, že stát nezasahuje do jeho vztahů s nájemci. Přehlíží přitom možnost dohody o změně nájemného, případně možnost podat žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného ke změně výše nájemného, s odvoláním na rozpor mezi trvající výší nájemného a dobrými mravy. Závěrem Městský soud v Praze uvedl, že v záhlaví citovanými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelova vlastnického práva, přičemž v současné době nájemné regulováno není. Navrhl proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout nebo ji zcela zamítnout. Stěžovateli bylo vyjádření účastníka poskytnuto, avšak ten na něj nijak nereagoval. Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a oba účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas. III. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření Městského soudu v Praze a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 176/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. Ústavní soud nálezem ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení § 696 odst. 1 obč. zák. a odmítl návrh na zrušení § 685 až 695, § 696 odst. 2 a § 697 až 716 obč. zák. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 8. února 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05 (N 34/40 SbNU 281) a dále také v nálezech ze dne 21. března 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 (N 64/40 SbNU 635), ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59), ze dne 16. května 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06 (N 102/41 SbNU 303), ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (N 118/41 SbNU 475), ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (N 137/42 SbNU 109) a dalších. V nálezu ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu (ve věci sp. zn. I. ÚS 489/05 byla žaloba stěžovatele podána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 5. srpna 2004 a samotné řízení vedeno pod sp. zn. 38 C 154/2004). V nálezu ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšov