IV.ÚS 474/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 474/13 ze dne 16. 12. 2014 N 229/75 SbNU 557 Náhrada nákladů řízení při zastoupení VZP advokátem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 16. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 ve věci ústavní stížnosti MUDr. Karla Slejšky, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 39 Co 305/2012, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení úhrady poskytnuté zdravotní péče vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. I. Výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 39 Co 305/2012 byla porušena základní práva stěžovatele na ochranu majetku a spravedlivý proces, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 39 Co 305/2012 se ruší. III. Ve vztahu k výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 39 Co 305/2012 se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 2. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku městského soudu. 2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. 3. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále též jen "VZP") úhrady poskytnuté zdravotní péče za II. pololetí roku 2008. Na základě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče včetně úhradového dodatku 1A byl stěžovatel oprávněn účtovat VZP tzv. předběžnou úhradu. Tato předběžná úhrada činila za II. pololetí roku 2008 částku 312 768 Kč, přičemž VZP provedla dne 25. 6. 2009 vyúčtování na částku 266 092,47 Kč a vyzvala stěžovatele k vrácení částky 46 675,53 Kč, kterou VZP započetla na předběžné zálohové platby za měsíce srpen až říjen 2009. Dodatkem č. 2 ke smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 8. 2. 2008 byl stanoven způsob úhrady zdravotní péče výkonově, a to v souladu s vyhláškou č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění pozdějších předpisů, s hodnotou bodu ve výši 1 Kč. V čl. II dodatku č. 2 byla stanovena regulační omezení, na základě kterých VZP přistoupila k výpočtu úhrady za poskytnutou zdravotní péči za II. pololetí roku 2008, a to ve výši 266 097,47 Kč. 4. Mezi účastníky bylo sporné, jakým způsobem byla konečná výše úhrady vypočtena. Rozdílné postoje stěžovatele a VZP o počtu unikátních pacientů a výši bodu byly odstraněny v rámci jednání na pobočce VZP v Chrudimi, kde bylo učiněno nesporným, že stěžovatel ošetřil 690 unikátních pacientů a vykázal 302 803 bodů. Stejně tak učinili účastníci nesporným, že VZP nepřistoupila k uplatnění regulačních omezení z jiného důvodu než odlivu pacientů z ordinace stěžovatele. 5. Soud prvního stupně žalobě stěžovatele vyhověl, neboť dospěl k závěru, že pro II. pololetí roku 2008 platila vyhláška č. 383/2007 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2008, která v § 5 a příloze č. 3 stanovila výši úhrad za zdravotní výkony poskytované v rámci odbornosti stěžovatele, tedy tzv. speciální ambulantní péče. Právní předpisy neupravují postup VZP v případě, že zdravotnické zařízení zaznamenalo z objektivních důvodů pokles registrovaných, a tedy i ošetřených unikátních pojištěnců. Odvolací soud dospěl k závěru, že právní úprava neprovádí žádnou regulaci ve stavu snižujícího se plnění ze strany VZP, a to v důsledku úbytku ošetřených unikátních pojištěnců, výpočet v dané věci vychází z matematických vzorců a je prostý početních chyb. Podle městského soudu byla stěžovateli ze strany VZP vyplacena zálohově částka 312 768 Kč, přičemž podle příslušných ujednání mu měla být zaplacena jen částka 266 092,47 Kč. Odvolací soud tak rozsudkem, proti němuž stížnost směřuje, zamítl žalobu žalobce v celém rozsahu (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované VZP na náhradě nákladů řízení částku 41 786 Kč (výrok II). Náklady řízení na straně VZP spočívaly v nákladech právního zastoupení. 6. Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud pochybil, pokud limity stanovené regulačními mechanismy pojal jako absolutní. Oproti tomu soud prvního stupně postupoval zcela správně, neboť umožnil do určité míry zohlednit majetkové a osobní poměry stěžovatele a dospěl v podstatě k závěru, že pokud by došlo k uplatnění regulačních srážek, pak by podnikatelská činnost stěžovatele ztratila jakýkoli smysl, čímž by došlo k zásahu do jeho majetkového práva garantovaného čl. 11 a 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 7. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle náhledu stěžovatele pro něj překvapivé, neboť městský soud posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil ani nepopíral a která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Odvolací soud zcela pominul to, že se účastníci shodli na tom, že stěžovatel za rozhodné období vykázal 302 803 bodů, což přeloženo do řeči smlouvy o poskytování zdravotní péče činí 302 803 Kč. Odvolací soud konstatoval, že účastníci se dohodli na tom, že by stěžovateli měla být zaplacena pouze částka 266 092,47 Kč, a konstruuje tak, že by na straně stěžovatele došlo dokonce k bezdůvodnému obohacení. Stěžovatel k tomu uvádí, že ve sledovaném období ošetřil 690 unikátních pacientů. Vykázal 302 803 bodů, přičemž hodnota bodu činí podle smlouvy 1 Kč. Ze strany VZP nikdy nedošlo ke zpochybnění rozsahu poskytnuté zdravotní péče. Pokud by stěžovateli byla zaplacena jen částka 266 092,47 Kč, tak by část své práce vykonával bezplatně. Odvolací soud postupoval sice dle vyhlášky č. 383/2007 Sb., ale neřídil se doporučením vyjádřeným v R 37/2008, podle něhož by nemělo být přistupováno k mechanickému uplatňování regulačních opatření. 8. Další část ústavní stížnosti je věnována otázce nákladů řízení. Stěžovatel má za to, že odvolací soud nesprávně interpretoval a aplikoval normy podústavního práva, a to konkrétně ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 151 o. s. ř. Stěžovatel je toho názoru, že VZP je subjektem veřejného práva, který má k dispozici příslušné právní oddělení, a při ukládání nákladů řízení protistraně mají obecné soudy postupovat obzvláště obezřetně, což se v předmětném případě nestalo. Stěžovatel poukazuje na to, že výše žalované částky v předmětném případě dosahuje takřka hodnoty přiznaných nákladů řízení. 9. Výše uvedeným postupem měly obecné soudy zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 11, čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. III. 10. K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, který setrval na svých závěrech vyjádřených v rozsudku. Z toho, že žalované bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení za právní pomoc poskytnutou advokátem, plyne, že odvolací soud neshledal ani důvody pro odepření této náhrady, tedy že by šlo o případ, kdy lze po žalované požadovat, aby se hájila sama. 11. Vedlejší účastník ponechal ústavní stížnost bez vyjádření. 12. Stěžovatel využil svého práva repliky a setrval na obsahu své ústavní stížnosti, přičemž odkázal na správný závěr soudu prvního stupně. Současně odkázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne 22. 10. 2013 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.). Stěžovatel nezměnil svůj právní názor ani stran nákladů řízení, které podle jeho mínění neodpovídají výsledkům dokazování, a závěr odvolacího soudu týkající se nákladů řízení je podle něj zcela formalistický. IV. 13. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti důvodná. 14. Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. 15. Z vyžádaného soudního spisu obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 12 C 586/2009 se podává, že v průběhu celého soudního řízení se nalézací soud snažil odstranit rozpory v tvrzeních účastníků řízení, týkající se