IV.ÚS 474/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 474/23 ze dne 29. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Josefa Papáčka a Romany Papáčkové, zastoupených JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 25 Cdo 3205/2021-231 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. června 2021 č. j. 11 Co 81/2020-170, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SILNICE GROUP, a. s., sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na "ochranu vlastnictví" podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") domáhali po vedlejší účastnici zaplacení náhrady škody ve výši 340 526 Kč s příslušenstvím, která jim vznikla na jejich domu a garáži v důsledku stavební činnosti vedlejší účastnice při hutnění povrchu sousední komunikace za použití vibračního válce v prosinci 1999. [Pozn. Ústavního soudu: Stěžovatelé v roce 2000 podali u okresního soudu žalobu na náhradu škody uvedením domu do původního stavu, okresní soud rozsudkem (třetím rozsudkem ve věci) ze dne 31. 5. 2017 č. j. 9 C 531/2000-702 částečně žalobě vyhověl, částečně ji zamítl, poté Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 č. j. 12 Co 348/2017-745 změnil vyhovující výrok a žalobu zamítl, následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 7. 2019 č. j. 25 Cdo 2122/2019-768 odmítl a Ústavní soud odmítl ústavní stížnost usnesením ze dne 8. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3667/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) jako návrh zjevně neopodstatněný]. Okresní soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2019 č j. 12 C 390/2007-101 žalobu zamítl s odůvodněním, že jejich právo na náhradu škody se promlčelo, neboť běh tříleté tzv. objektivní promlčecí lhůty započal v okamžiku, kdy došlo ke zjištěnému poškození domu, a stěžovatelé od počátku věděli, kdo škodu způsobil. Stěžovatelům vznikla škoda již v okamžiku, kdy byl jejich dům činností vedlejší účastnice poškozen a kdy se poškození spočívající v prasklinách zdiva projevilo, a to bez ohledu na skutečnost, zda a kdy stěžovatelé přistoupili k opravám domu. Následná výzva stavebního úřadu, ani uzavření smlouvy o díle a zaplacení ceny díla neměly na počátek běhu promlčecí lhůty žádný vliv. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, v němž nesouhlasili s promlčením jejich práva na náhradu škody, zejména tvrdili, že počátek běhu promlčecí lhůty se pojí s okamžikem úhrady nákladů vynaložených na opravu prasklin a vydrolení obvodového zdiva. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění podrobně objasnil konstrukci promlčení práva na náhradu škody upravenou v § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že právo na náhradu škody vůči vedlejší účastnici bylo u soudu uplatněno žalobou až poté, kdy marně uplynula objektivní tříletá promlčecí lhůta. Vznesla-li vedlejší účastnice za řízení námitku promlčení, aniž by uplatnění této námitky bylo shledáno rozporným s dobrými mravy, nelze stěžovatelům již z tohoto důvodu přiznat nárok, a to bez potřeby provádění dalšího dokazování jeho důvodnosti a výše. 4. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), protože nebylo přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění připomenul nejprve právní režim promlčecích lhůt a zdůraznil, že podle skutkových zjištění soudů poškodila vedlejší účastnice dům stěžovatelů v prosinci roku 1999, v témže měsíci se stěžovatelé dozvěděli o škodě a o vedlejší účastnici jako osobě konkrétního škůdce, což vyústilo v podání žaloby na uvedení nemovitosti v předešlý stav v roce 2000. V důsledku jedné škodní události vznikl jednorázově škodlivý následek a právo na jeho náhradu se započalo promlčovat v prosinci 1999, tudíž byla-li v dané věci podána žaloba na náhradu škody v roce 2007, stalo se tak po uběhnutí tzv. subjektivní i objektivní promlčecí doby (nic na tom nemění, že v roce 2006 stěžovatelé obdrželi výzvu stavebního úřadu k odstranění závad domu a vynaložili náklady na jeho opravu). Tento závěr je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která odlišuje jednorázovou škodu představující nedělitelný celek, která se jako celek promlčuje, a situace, při kterých z jedné škodní události vznikají škodlivé následky postupně, a právo na náhradu takto vznikajících škod se rovněž postupně promlčuje. Poškození domu spočívající v tvrzeném odpadnutí části zdiva v roce 2006 krajský soud správně přičetl plně k tíži stěžovatelů, kteří po řadu let neučinili žádné kroky k odstranění závadného stavu nemovitosti, neboť nešlo o bezprostřední výsledek škodlivého působení vibračního válce, ale o následek dlouhodobě neopraveného porušení zdiva. Dovolání vůči výroku o nákladech řízení odmítl Nejvyšší soud podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé namítají, že výklad § 106 občanského zákoníku obecnými soudy a jeho použití na jejich věc byl chybný a rozporný s dosavadní judikaturou. Soudy se "přidržely" jazykového výkladu uvedeného ustanovení, ač bylo na místě nalézání práva contra verba sed secundum rationem legis. S odkazy na judikaturní závěry Nejvyššího soudu tvrdí, že počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty je nutno spojovat až s okamžikem úhrady nezbytných oprav provedených při odvracení hrozící škody. Přitom ke vzniku skutečné škody došlo až s okamžikem úhrady provedených oprav, takže s tímto okamžikem rovněž spojují počátek běhu promlčecí lhůty. 6. Žalobou v roce 2000 se stěžovatelé domáhali náhrady vzniklých škod uvedením do předešlého stavu a součástí požadavku byla oprava prasklin ve zdivu. Odpovědnost vedlejší účastnice byla postavena najisto, nicméně v průběhu řízení docházelo k postupné degradaci poškozeného zdiva, která nakonec vedla k úplnému odpadnutí jeho části. Podle stěžovatelů byl provedením nutné opravy nárok na náhradu škody uvedením do předešlého stavu přetransformován do nároku na náhradu škody v penězích, kdy původně požadovaná oprava vzniklých prasklin již pozbyla na účelnosti. 7. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelé zaměřili na generální prevenční povinnost a zakročovací povinnost zakotvené v § 415 a 417 odst. 1 občanského zákoníku, včetně práva na náhradu účelně vynaložených nákladů, a dále na náhradu škody při odvracení hrozící škody podle § 419 občanského zákoníku. Protože po výzvě stavebního úřadu odstranili závadný stav, bylo jejich legitimním očekáváním, že jim podle § 419 občanského zákoníku budou poskytnuty náklady účelně vynaložené na odvracení hrozící škody. I za situace, kdy soudy dospěly k závěru o promlčení škody plynoucí z provozní činnosti vedlejší účastnice z roku 1999, měly provést další dokazování alespoň k prevenční a zakročovací povinnosti a výši požadovaných nákladů, resp. jejich účelnosti, neboť právo na jejich náhradu nemohlo být promlčeno, protože se odvíjelo až od výzvy stavebního úřadu a bylo spojeno až s úhradou faktury vystavené za provedené opravy. Pomocí odkazů na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva dovozují, že bylo jejich legitimním očekáváním, že jim stát prostřednictvím justičních orgánů poskytne náležitou ochranu jejich vlastnického práva a učiní veškerá nezbytná opatření, aby se jim za vzniklou škodu dostalo adekvátní náhrady od prokazatelného škůdce