IV.ÚS 476/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 476/13 ze dne 27. 8. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Svobody, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Anenská 8, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 389/2011-41 ze dne 25. června 2012 a proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 78 EXE 802/2011-37 ze dne 29. dubna 2011, za účasti vedlejších účastníků Bohuslava Zduby a MUDr. Dagmar Zdubové, zastoupených Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Minská 38, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 78 EXE 802/2011 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal návrhem ze dne 5. ledna 2011, který byl dne 6. ledna 2011 doručen soudnímu exekutorovi JUDr. Karlu Urbanovi (dále jen "exekutor"), proti vedlejším účastníkům nařízení exekuce k vymožení pohledávky ve výši 158.340,- Kč s příslušenstvím, nákladů nalézacího řízení ve výši 153.724,50 Kč a nákladů exekuce. Ještě před nařízením exekuce vzal stěžovatel návrhem ze dne 11. ledna 2011 svůj návrh na nařízení exekuce částečně zpět s odůvodněním, že ke zpětvzetí došlo výhradně pro chování vedlejších účastníků, kteří exekučním titulem přisouzené plnění uhradili, avšak až poté, co byl podán návrh na nařízení exekuce, a to dne 7. ledna 2011. Dále stěžovatel navrhl, aby bylo řízení zastaveno ohledně uhrazeného plnění s tím, že exekuce bude nadále probíhat již jen ohledně jejích nákladů, které požaduje v plné výši. Městský soud v Brně v návaznosti na toto podání stěžovatele usnesením č. j. 78 EXE 802/2011-37 ze dne 29. dubna 2011 řízení zastavil (výrok I.) a uložil vedlejším účastníkům uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 1.404,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením č. j. 20 Co 389/2011-41 ze dne 25. června 2012 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že vedlejším účastníkům uložil doplatit společně a nerozdílně stěžovateli na nákladech řízení částku 500,- Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). II. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že svým podáním ze dne 11. ledna 2011 vyjádřil jasnou vůli vzít podaný návrh zpět (pouze) v rozsahu části přisouzeného a vedlejšími účastníky uhrazeného plnění a že trvá na pokračování v exekučním řízení v rozsahu v exekuci vzniklých nákladů řízení. Soud prvního stupně však podle stěžovatele jako by to nebral na vědomí a exekuční řízení zastavil v celém rozsahu. Stěžovatel nesouhlasí též s nákladovým výrokem soudu prvního stupně, když mu byly přiznány jen náklady spočívající v částce paušálních nákladů 3 x 300,-Kč a 504,-Kč za pořízení ověřené kopie exekučního titulu, přičemž tento soud nevysvětlil, proč stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů představujících odměnu advokáta. Proto v této části považuje stěžovatel jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Odvolací soud podle stěžovatele usnesení soudu prvního stupně pouze změnil v náhradovém výroku, a to navíc zcela nesprávně, když mu přiznal další náhradu nákladů řízení ve výši 500,-Kč, a to v důsledku naprosto svévolné interpretace a aplikace ust. § 13 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb. V projednávané věci totiž bylo řízení zastaveno z důvodu stěžovatelova částečného zpětvzetí návrhu a v žádném případě v něm nechyběly předpoklady pro určení sazby odměny podle odstavce ust. § 13 odst. 1 citované vyhlášky a nebyl tak dán žádný důvod toto ustanovení na daný případ aplikovat. Svým postupem podle stěžovatele odvolací soud také porušil zásadu dvouinstančnosti soudního řízení, když mu upřel možnost na toto jeho chybné rozhodnutí jakkoli reagovat v řádném soudním procesu. Toto rozhodnutí navíc stěžovatel považuje i za překvapivé. Za porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel pak považuje i nepřesvědčivost rozhodnutí odvolacího soudu pramenící z toho, že se tento soud nevypořádal se všemi stěžovatelovými odvolacími námitkami. Pokud jde o zastavení celého exekučního řízení, odvolací soud podle stěžovatele potvrdil prvostupňové rozhodnutí se zdůvodněním, že exekuce nařízena nebyla, neboť ke zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce došlo ještě dříve, než bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce a řízení bylo zastaveno na základě zpětvzetí žaloby na nařízení exekuce ze strany oprávněného s tím, že oprávněný sám ve svém zpětvzetí uvedl, že přisouzené plnění mu bylo zcela povinnými uhrazeno. Takto odůvodněné rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel za jsoucí v extrémním rozporu s platnou právní úpravou a shledává v něm též nepřípustnou svévoli. Pokud totiž stěžovatel podal návrh na nařízení exekuce po právu a poté mu povinní uhradili výhradně jen částky, pro které jej podal, bylo podle stěžovatele třeba, aby exekuce byla nařízena a provedena ještě pro náklady exekuce, které nebyly uhrazeny, resp. ani následně nebyly uhrazeny ve správném rozsahu, a nebylo tedy možno exekuci zastavit zcela. Soudy obou stupňů pominuly podle stěžovatele též skutečnost, že exekuční řízení bylo zahájeno již jeho návrhem a náklady stěžovateli již reálně vznikly. Jelikož se podle stěžovatele s touto skutečností soudy žádným způsobem nevypořádaly, trpí napadané rozhodnutí nepřezkoumatelností, nepřesvědčivostí a je tak možno je označit i za svévolné. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Brně zaslala vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyně senátu 19 Co JUDr. Ludmila Šudomová. Krajský soud v Brně ve vyjádření předně uvedl, že stěžovatel nerozlišuje zastavení řízení dle ust. § 96 o.s.ř. na základě jeho zpětvzetí žaloby na nařízení exekuce před nařízením exekuce a zastavení exekučního řízení poté, co exekuce byla nařízena, na což dopadá naprosto jiné zákonné ustanovení. Krajský soud v Brně dále uvedl, že stěžovatel v dané fázi exekuce nemohl požadovat jiné částky, nežli ty, které mu byly přiznány exekučním titulem. Ještě před nařízením exekuce vzal stěžovatel svůj návrh na nařízení exekuce dle exekučního titulu zcela zpět s tím, že částky, ohledně nichž se domáhá nařízení exekuce, byly uhrazeny. Proto došlo k zastavení řízení, a to dle § 96 o.s.ř. na základě zpětvzetí žalobního návrhu na nařízení exekuce oprávněným. Vzhledem k tomu, že povinní plnili až po podání žaloby na nařízení exekuce, ale ještě předtím, než soud exekuci nařídil, byly oprávněnému přiznány soudem prvního stupně náklady řízení vzniklé v souvislosti s podáním žaloby (avšak ne odměna, pouze paušální náhrada a hotové výdaje). Odvolací soud dále uvedl, že přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a ve výroku o zastavení řízení ve věci samé je potvrdil a ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil, neboť nebylo rozhodnuto o odměně právního zástupce stěžovatele, přičemž tento výrok podle vyjádření odvolací soud dostatečně odůvodnil ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se odvolal do výroku o zastavení řízení a požadoval také náklady vzniklé, dle něho, za nařízení exekuce, ač tato nařízena nebyla, byl úspěšný v odvolacím řízení v nepatrné části, a proto odvolacím soudem podle vyjádření bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dále podotýká, že stěžovatel neustále poukazuje na údajné náklady na nařízení exekuce, tyto nespecifikuje a ve skutečnosti žádné další náklady, než ty, které mu byly přiznány (náklady které mu vznikly v souvislosti s podáním návrhu na nařízení exekuce a jeho zpětvzetím), mu ani nevznikly, a ani vzniknout nemohly, neboť k nařízení exekuce vůbec nedošlo. Pokud se týká nákladů řízení přiznaných před soudem prvního stupně, o kterých pak bylo posléze rozhodováno i v rámci odvolacího řízení, pak o těchto bylo podle vyjádření rozhodováno zcela v souladu s platným o.s.ř., neboť vedlejší účastníci sice plnili, ale plnili až po podání žalobního návrhu na nařízení exekuce, avšak dobrovolně bez toho, že by exekuce byla nařízena a že by stěžovateli vznikly další náklady za nařízení exekuce. Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím předsedkyně senátu 78 EXE Mgr. Jany Talašové. Uvedl, že exekucí vymáhaná pohledávka byla stěžovateli uhrazena, a to jen den po podání návrhu na nařízení exekuce u exekutora.