IV.ÚS 476/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 476/21 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2020 č. j. 3 Tdo 998/2020-477, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. května 2020 č. j. 14 To 21/2020-430 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. října 2019 č. j. 1 T 167/2018-372, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že opakovaně mezi květnem 2016 a dubnem 2018 podával na poškozeného J. S. různá oznámení adresovaná jeho rodičům, zaměstnavatelům, známým i státním orgánům, jejichž obsahem byla nepravdivá tvrzení, konkrétně, že se měl poškozený pokusit znásilnit svou ženu, že se vůči ní projevuje velice agresivně a sadisticky, a byla u něj ve znaleckém posudku konstatována porucha osobnosti. Přečinu poškození cizí věci se podle soudu stěžovatel dopustil, stručně řečeno, tím, že v listopadu 2017 úmyslně zoral část pozemku v majetku města P., přičemž došlo k zaorání a poškození dvou vytyčovacích plastových mezníků, které byly několikrát opětovně vytyčeny, s čímž byl stěžovatel seznámen. Tímto jednáním způsobil poškozenému městu škodu ve výši 10 893 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Poškozené město bylo se svým nárokem odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních. K závěru o spáchání pomluvy dospěl soud na základě doznání stěžovatele a výpovědí svědků. Stěžovatelova vina u spáchání přečinu poškození cizí věci je podle soudu prokázána svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy. Stěžovatel věděl, že se určuje hranice pozemku, avšak všechna jednání bojkotoval a s pozemkem nakládal, jako by byl jeho, aniž by k tomu měl právní titul. 3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zrušil v celém rozsahu rozsudek okresního soudu a sám nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit výše popsaným poškozením plastových hraničních mezníků. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Naproti tomu krajský soud zprostil stěžovatele návrhu na potrestání pro skutek, v němž bylo spatřováno spáchání přečinu pomluvy, neboť popsané jednání není podle krajského soudu trestným činem. V odůvodnění napadeného rozsudku se krajský soud ztotožnil s hlavními závěry okresního soudu, týkajícími se přečinu poškození cizí věci. Ač se o to stěžovatel od roku 2016 pokouší, nebyl schopen nikdy doložit své tvrzení o vlastnictví předmětného pozemku, na němž poškodil hraniční mezníky. Neúčastnil se jednání o hranici mezi pozemky a odmítal v tomto směru i komunikovat (nepřebíral poštu). Přesto následně řádně umístěné mezníky opakovaně poškodil orbou. Věc přitom v minulosti vyšetřovala policie (ve správním řízení), takže si musel být vědom protiprávnosti svého jednání. Skutečnost, že mu byla orba v předchozích letech vlastníkem sousedního pozemku tolerována, neznamená, že by daný pozemek vydržel. Zároveň stěžovatel nepředložil žádné důkazy o tom, že by hranice mezi pozemky vedla tam, kde uvádí. 4. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že mezi závěry soudů nižších stupňů a provedenými důkazy není tzv. extrémní rozpor. Soudy řádně posoudily vlastnické právo k předmětnému pozemku, který je dlouhodobě evidován ve vlastnictví poškozeného města. Naopak nebyly nalezeny žádné doklady o tom, že by vlastníkem měl být stěžovatel. Stěžovatel si podle Nejvyššího soudu v dovolání protiřečí, namítá-li na jedné straně, že katastrální úřad nemůže řešit otázku vlastnictví, avšak sám se na něj opakovaně obrací, aby byla sporná hranice vyřešena v jeho prospěch. Nebyl-li stěžovatel u katastrálního úřadu úspěšný, měl se obrátit na civilní soud, který by hranici mezi pozemky stanovil. Při opakované neoprávněné svépomoci si stěžovatel musel být vědom možného trestního postihu. Neopodstatněné jsou rovněž stěžovatelovy námitky o možném vydržení pozemku. Stěžovatel totiž nemohl být v dobré víře o svém vlastnickém právu, neboť té neodpovídal zápis ve veřejném seznamu. Konečně podle Nejvyššího soudu oba soudy neporušily zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Ačkoliv je základem věci sousedský spor, stěžovatelův svévolný přístup k celé věci a bezohledné rozorání cizího pozemku (včetně části, které nikdy orána nebyla), vedené úmyslem zastavit výstavbu na sousedních pozemcích, a opakovanost takového jednání, svědčí o dostatečné společenské škodlivosti popsaného skutku pro uplatnění trestního postihu. Jiný postih by naopak nebyl dostačující. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně posoudily společenskou škodlivost jeho jednání a jeho odsouzení je tak v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Stěžovatel poukazuje na to, že soudy rovněž nesprávně vyřešily majetkové vztahy k danému pozemku, když Nejvyšší soud poukázal na evidenci katastru nemovitosti. Ten však podle stěžovatele eviduje parcely, přičemž pozemek nemusí být s parcelou totožný. V civilním řízení se spor o hranice pozemků zpravidla neobejde bez znaleckého posudku z oblasti geodézie a kartografie. Orgány činné v trestním řízení by přitom neměly suplovat úkoly civilních soudů ve sporném řízení. Absenci takového řízení nelze nahrazovat trestní represí. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že by si jeho dovolací argumentace protiřečila. V daném případě nebyl dodržen princip ultima ratio zakotvující roli trestního práva v majetkových vztazích. Soudy tak jednaly v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu podle nálezu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315). 6. Soudy dále podle stěžovatele porušily zásadu in dubio pro reo. V situaci sporného vlastnictví uvedeného pozemku nemohl ani stěžovatel vědět, jestli se nachází na svém nebo cizím pozemku. Podle stěžovatele byla hranice mezi pozemky do roku 2016 nesporná a všichni uživatelé pozemku ji ctili. Podle stěžovatele proto nejpozději uplynutím vydržecí doby od roku 1992, kdy pozemek začal užívat, nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) v části napadající rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu. V části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu, je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním