IV.ÚS 478/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 478/20 ze dne 16. 7. 2020 N 150/101 SbNU 53 Ke lhůtě pro doplnění odůvodnění blanketní stížnosti proti rozhodnutí o vykonání trestu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. Věznice Oráčov, zastoupeného JUDr. Petrem Hoškem, advokátem, sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 11 To 360/2019-764, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 11 To 360/2019-764 byla porušena stěžovatelova práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 11 To 360/2019-764 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 16. 7. 2019 č. j. 2 T 164/2013-742 podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, rozhodl, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení z rozsudku okresního soudu ze dne 27. 8. 2014 č. j. 2 T 164/2013-484, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2015, neosvědčil a vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon se podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") jako nedůvodnou zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v zákonné lhůtě podal tzv. blanketní stížnost, ve které uvedl, že "její odůvodnění zašle následně". Tato blanketní stížnost byla doručena okresnímu soudu dne 25. 11. 2019. Samotné odůvodnění instanční stížnosti stěžovatel odeslal dne 2. 12. 2019. Obě písemná podání učinil prostřednictvím provozovatele poštovních služeb z Vazební věznice Praha-Ruzyně. Krajský soud založil své rozhodnutí na konstatování, že stěžovatel v zákonné lhůtě podal stížnost, kterou však blíže neodůvodnil. Stěžovatel namítá, že svoji instanční stížnost odůvodnil "ve velice krátké době" ode dne podání blanketní stížnosti, tj. v souladu se svým prohlášením, že tak učiní "následně". Podle stěžovatele byl krajský soud povinen mu umožnit, aby stížnost doplnil, případně mu stanovit lhůtu přiměřenou. Stěžovatel připouští, že termín "následně" není určitý, nicméně lhůta, v níž stížnost doplnil, nebyla nepřiměřená, přičemž zcela jednoznačně avizoval záměr stížnost doplnit. Navíc usnesení okresního soudu stěžovatel obdržel až přibližně pět měsíců po dni, kdy tento soud rozhodl. Stěžovatel proto potřeboval jistý časový prostor ke shromáždění tvrzení a rozhodných skutečností k řádnému odůvodnění instanční stížnosti. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, především nález ze dne 6. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3333/19 (N 204/97 SbNU 190; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). III. Průběh řízení před Ústavním soudem 5. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost účastníkovi k vyjádření. Krajský soud možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyužil. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti V.a) Obecná východiska 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy. Výjimku z této zásady tvoří případy, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. 8. K problematice blanketního opravného prostředku uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 308/97 (N 63/11 SbNU 119), že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném, odůvodnění přednesl. V praxi jde především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí. 9. V nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1895/08 (N 194/51 SbNU 345), ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 200/13 (N 123/70 SbNU 127), ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2346/14 (N 177/74 SbNU 543), ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1820/16 (N 180/82 SbNU 749), ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1692/18 (N 150/90 SbNU 443), ze dne 6. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3333/19 (viz výše), ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3955/19 (N 65/99 SbNU 224) a ze dne 28. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 816/20 (N 106/100 SbNU 243) se pak Ústavní soud zabýval případy, kdy si stěžovatelé, resp. jejich obhájci, vytvořili výše zmíněnou situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o stížnosti náležitě přihlédnuto k námitkám v odůvodněních stížností, které zaslali v dodatečné a předem oznámené lhůtě po doručení písemného odůvodnění rozhodnutí, avšak soudy k těmto námitkám nepřihlédly, ačkoliv tu možnost měly či mohly mít. Ústavní soud v citovaných nálezech dovodil, že právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci, nijak nevypořádal, zásadně zakládá neústavnost daného rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443) a ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17)]. 10. K blanketní stížnosti se Ústavní soud vyjádřil rovněž v nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), v němž řešil mimo jiné otázku, zda lze považovat za souladnou s ústavním pořádkem část ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu, v níž se stanoví, že stížnost je nutno podat do tří dnů od oznámení usnesení. Dospěl přitom k závěru, že třídenní lhůta je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná, nicméně je třeba, aby orgány činné v trestním řízení při rozhodování o stížnosti šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod, a že je jejich povinností zajistit, aby bylo na zákonné úrovni respektováno právo stěžovatele na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buď upozornil stěžova