IV.ÚS 4799/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4799/12 ze dne 24. 7. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele R. K., právně zastoupeného advokátem Mgr. Jakubem Vepřekem, Tyršova 1714/27, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2011 č. j. 50 T 2/2011-2053, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2012 č. j. 2 To 33/2012-2230, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 č. j 3 Tdo 1087/2012-59 a návrhu na zrušení části ustanovení § 283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, ve slovu "prekursor", takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 19. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na zrušení části ustanovení § 283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a to ve slovu "prokursor". Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. z. Za jednání, jímž stěžovatel naplnil výše uvedenou skutkovou podstatu, mu byl nalézacím soudem uložen trest odnětí svobody ve výši osmi roků, současně mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Podané odvolání bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci zamítnuto, přičemž následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl. Stěžovateli je obecnými soudy kladeno za vinu, že v období od května do června 2010 opatřil celkem 3000 balení léku Sudafed obsahující prekursor pseudoefedrin, které poskytoval různým odběratelům za účelem jeho použití při výrobě pervitinu. Soudy dospěly k závěru, že lék Sudafed je třeba považovat za prekursor. Tyto závěry soudů jsou však podle stěžovatele nesprávné, neboť český právní řád lék Sudafed za prekursor nepovažuje. Stěžovatel přitom vychází z ustanovení § 2 písm. c) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých zákonů, podle něhož je prekursorem látka uvedená v kategorii 1 přílohy I přímo použitelného předpisu Evropských společenství (nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog) nebo v kategorii 1 přílohy přímo použitelného předpisu Evropských společenství (nařízení Rady ES č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004. Uvedené ustanovení § 2 písm. c) zákona č. 167/1998 Sb. je třeba vykládat tak, že za prekursor se považuje jen taxativně vymezený okruh látek uvedený v kategorii 1 přílohy I nařízení č. 273/2004 a v kategorii 1 přílohy nařízení č. 111/2005. Takto vytyčený okruh látek nemůže být žádným způsobem rozšiřován. Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů, které odkazují na přímo použitelné předpisy Evropských společenství. V žádném případě nelze souhlasit s tím, že prekursor je definován v čl. 2 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 273/2004 ze dne 1. 2. 2004, o prekursorech drog, tedy tak, že prekursorem jsou všechny látky uvedené v příloze I., včetně směsi a přírodních produktů, které tyto látky obsahují (nevztahuje se na léčivé přípravky, jak jsou definovány ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humanitárních léčivých přípravků a dále na farmaceutické přípravky, směsi, přírodní produkty a jiné přípravky, ve kterých jsou uvedené látky obsaženy tak, že je nelze snadno použít nebo extrahovat snadno dostupnými nebo hospodářskými prostředky). Výše uvedená definice se nevztahuje k výkladu prekursor, ale k výkladu pojmu "uvedené látky", což explicitně vyplývá z čl. 2 písm. a) nařízení, podle něhož se "uvedenými látkami" rozumí všechny látky uvedené v příloze I, včetně směsí a přírodních produktů. Pokud by zákonodárce zamýšlel tuto definici vztahovat na prekursory, bylo by v čl. 2 daného nařízení uvedeno, že "prekursorem jsou všechny látky uvedené v příloze I, včetně směsí a přírodních produktů...". Pokud obecné soudy v souvislosti s výše uvedeným nařízením dospěly k závěru, že je třeba aplikovat celé nařízení a nikoliv jen kategorii 1 přílohy I, bylo by podle této logiky nutné považovat za prekursor i látky uvedené v kategorii 2 a kategorii 3. Definice prekursoru obsažená v zákoně č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, by tak postrádala smyslu, neboť ta zahrnuje výslovně jen kategorii 1 přílohy I daného nařízení. Za situace, kdy nařízení Evropského parlamentu a Rady hovoří o "uvedených látkách", jedná se legální definici pojmu "uvedené látky" obsaženého v samotném nařízení. Nelze dát rovnítko mezi pojmy "uvedené látky" a "prekursor". Pojem uvedené látky je pojmem širším než prekursor ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb. I v případě, že by stěžovatel přistoupil na způsob definování prekursoru, jak učinily obecné soudy, nelze souhlasit s tím, že z léku Sudafed je prekursor pseudoefedrin snadno použitelný a extrahovatelný, a to dostupnými nebo hospodárnými prostředky. Složitost extrakce je třeba posuzovat k osobě bez chemického vzdělání, která není odborníkem v dané oblasti. Závěry soudů nelze opírat o pouhou "obecnou známost" snadného postupu extrakce pseudoefedrinu z léku Sudafed - jedná se o odbornou otázku a soudy nemají způsobilost k jejímu posouzení. Otázka složitosti procesu extrakce měla být podrobena znaleckému zkoumání. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož jde o prekursor nejen, když jde o látku samotnou, ale i tehdy, jestliže je obsažen v léčebných přípravcích, které samy o sobě pod tuto definici nespadají. Pojem prekursoru nemůže být výkladem rozšiřován a lze za něj považovat jen látky taxativně uvedené v zákoně č. 167/1998 Sb. Není-li Sudafed prekursorem, není namístě aplikovat ustanovení § 283 tr. z., ale toliko § 286 tr. z. Důvodem je pak ta skutečnost, že jednání stěžovatele nebylo přípravou výroby pervitinu. Z dostupné literatury vyplývá, že rozdíl mezi ustanovením § 283 a 286 tr. z. spočívá v tom, zda dispozice s prekursorem je či není oprávněná, tento výklad však podle stěžovatele nemůže obstát, neboť pokud je výroba, opatření nebo přechovávání prekursoru oprávněné, nemůže být takové jednání protiprávní. Jednání, které je oprávněné, je z povahy věci dovolené a nemůže být tudíž sankcionováno trestněprávními normami. Stěžovatel má za to, že obě skutkové podstaty postihují totožné jednání. Z toho důvodu měla být na případ aplikována ta právní norma, která je pro něj příznivější. Pachatel nemůže mít vzhledem k totožným skutkovým podstatám trestného činu právní jistotu, která ze dvou skutkových podstat se bude na jeho protiprávní jednání aplikovat. Tím se ustanovení § 283 a 286 tr. z. dostávají do rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 420/09). Další oblastí, kam stěžovatel směřuje svoje námitky, je vymezení rozsahu páchání trestné činnosti. Přitom je toho názoru, že jednání se nedopustil "ve velkém rozsahu", jak dovodily obecné soudy. V souvislosti s uvedeným pak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1337/2010, v němž bylo judikováno, že znak "značný rozsah" a "velký rozsah" nelze posuzovat jen dle kritéria množství drogy, ale je třeba i zvážit další kritéria nejen kvantitativního a kvalitativního charakteru. Pokud jde o kritérium množství drogy, má stěžovatel za to, že vytýkanou trestnou činnost spáchal toliko ve "značném rozsahu". Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1103/2011 uvedl, že znak "velkého rozsahu" je naplněn až tehdy, když pachatel nakládal u drogy pervitin s alespoň 4.800 g účinné látky obsažené v této droze. Stěžovateli je přitom kladeno za vinu, že nakládal pouze s 1.490 g pervitinu, soudy tak měly dospět k závěru, že vytýkané jednání spáchal toliko ve "značném rozsahu". Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 205/2012 je znak "značného rozsahu" naplněn tehdy, pokud pachatel nakládal s 69.600 ks léku Modafen, ze kterého je možno vyrobit nejméně 1548 g pervitinu. Z uvedeného pak vyplývá, že stěžovatel naplnil kvalifikační znak "značný rozsah", nikoliv však "velký rozsah". Stěžovatel zdůrazňuje, že on nakládal pouze s množstvím 1490 g. Soudy se vůbec nevypořádaly s námitkami týkajícími se rozsahu protiprávního jednání stěžovatele. Stěžovatel poukazuje rovněž n