IV.ÚS 4801/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4801/12 ze dne 15. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Eriky Kořínkové, zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 5, Plzeňská 4, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 16. června 2011 č. j. 15 Co 325/2011-161 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012 č. j. 25 Cdo 3924/2011-183, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. prosince 2012, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že pokud senát Ústavního soudu, kterému věc připadne podle rozvrhu práce, shledá, že nelze vyhovět návrhu stěžovatelky na zrušení napadených rozhodnutí, protože tomu brání dikce § 449 a dalších ustanovení občanského zákoníku a ústavně konformní výklad není možný, protože by zakládal neexistující nárok, pro tento případ navrhuje, aby věc byla postoupena plénu Ústavního soudu k rozhodnutí o neústavnosti ustanovení § 449 občanského zákoníku. Tento svůj návrh však stěžovatelka neuvedla v petitu ústavní stížnosti. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 1 C 16/2010 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelka se společně s otcem nezletilého syna domáhala náhrady škody po žalované Nemocnici Pelhřimov, příspěvkové organizaci, žalobou podanou na základě ustanovení § 449 občanského zákoníku dne 12. února 2010, a to zaplacení nákladů spojených s léčením jejich nezletilého syna ve výši 411 200,- Kč spolu s úrokem z prodlení jako nákladů na péči o těžce zdravotně postiženého syna za období od 1. září 2008 do 31. prosince 2009 a ve výši 56 943,- Kč s úrokem z prodlení jako nákladů na cesty uskutečněné za účelem dopravy nezletilého syna do speciální školy za období od 1. září 2008 do 31. prosince 2009. Důvodem žaloby bylo uplatnění nároku na náhradu za celodenní osobní péči poskytovanou bezplatně jejich nezletilému synovi, který byl v důsledku pochybení žalovaného zdravotnického zařízení vážně poškozen na zdraví a je zcela odkázán na péči druhých osob. 3. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 28. ledna 2011 č. j. 1 C 16/2010-119 uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 386 200,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, co do částky 25 000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl, dále uložil povinnost žalované zaplatit stěžovatelce a otci nezletilého částku 30 917,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a co do částky 26 026,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl. K odvolání podanému žalovanou Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Na základě dovolání podaného stěžovatelkou Nejvyšší soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání zamítl. Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem dovodil, že úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou podřaditelné pod ustanovení § 449 občanského zákoníku, jen jde-li o náklady spojené s léčením poškozeného. Odškodnění jiných nákladů, spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost, platná občanskoprávní úprava neumožňuje. Samotná okolnost, že stěžovatelka osobně poskytuje péči poškozenému, tak nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu § 449 občanského zákoníku. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu a namítala, že podle jejího názoru v případě poskytování péče těžce zdravotně postižené osobě a při současné absenci poskytnutí finanční náhrady za tuto péči ze strany poškozeného, jsou třetí osoby péči poskytující aktivně legitimovány k uplatnění nároku, neboť při správném výkladu ustanovení § 449 odst. 3 občanského zákoníku je třeba pod pojmem "vynaložení" nákladů chápat i vynaložení ošetřovatelské práce odpovídající hodnoty. Stěžovatelka k tomu odkázala na judikaturu obecných soudů i Nejvyššího soudu, která podle jejího názoru znamená obrat z předchozí judikatury, přičemž různá právní řešení stejné právní otázky ve srovnatelných případech zcela logicky vyvolávají úvahy o možnosti změny judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatelka má za to, že pokud o její věci rozhodl tentýž senát Nejvyššího soudu 25 Cdo způsobem, který podle jejího názoru je založen na odchylném právním názoru, než který vyplývá z rozsudku téhož senátu Nejvyššího soudu ve věci 25 Cdo 2127/2006 a i z rozhodnutí ve věci sp. zn. 23 Cdo 312/2010, věc stěžovatelky nepostoupil k rozhodnutí tzv. velkému senátu Nejvyššího soudu, porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na zákonného soudce a již jen tato skutečnost by měla být sama o sobě postačujícím důvodem pro zrušení rozsudku Nejvyššího soudu. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu, kupř. na nálezy vydané pod sp. zn. II. ÚS 3168/09, II. ÚS 635/09, IV. ÚS 2170/08, IV. ÚS 738/09I. ÚS 1783/10, IV. ÚS 738/09, IV ÚS 613/06 a III. ÚS 205/97. 5. Ústavní soud doručil ústavní stížnost účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti (§ 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). 6. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 6. května 2013 uvedl, že rozhodnutí dovolacího soudu je založeno na názoru (vycházejícím z odborné literatury), že dojde-li ke škodě (újmě) na zdraví, vzniká poškozenému zvláštní taxativně vymezený komplex práv na její náhradu, respektive zmírnění, jejichž úprava je obsažena v ustanoveních § 444 až 449a občanského zákoníku, z těchto práv přichází v úvahu uplatněný nárok podřadit pouze pod § 449 občanského zákoníku - náklady spojené s léčením. Náhradu těchto nákladů může uplatňovat i osoba odlišná od poškozeného, avšak pouze za předpokladu, že takové náklady vynaložila a že jde skutečně o náklady spojené s léčením poškozeného, tj. že jejich účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného. Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná právní úprava neumožňuje. Dovolací soud odkázal v této souvislosti na shodný právní názor vyjádřený v jeho rozsudku sp. zn. 25 Cdo 4576/2008 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11, jímž byla ústavní stížnost proti citovanému rozsudku odmítnuta a v němž se Ústavní soud ztotožnil s názorem, že výše uvedené předpoklady odškodnění splněny nebyly. 7. Podle názoru Nejvyššího soudu lze námitky stěžovatelky ve stručnosti shrnout takto: a/ Dovolacím soudem citované rozhodnutí Ústavního soudu je pouze usnesením, přičemž všeobecně závazné jsou pouze nálezy Ústavního soudu, a v současné době jsou podány ústavní stížnosti proti dalším obdobným rozhodnutím obecných soudů, o nichž dosud nebylo rozhodnuto a které navíc nejsou skutkově ani procesně totožné, proto uvedenou problematiku nelze považovat za judikatorně uzavřenou. b/ V rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 a 23 Cdo 312/2010 byly žalobcům obdobné nároky přiznány, pojišťovny uvedené nároky mimosoudně odškodňují a některé soudy prvního stupně a soudy odvolací obdobné nároky uznaly. c/ Stěžovatelka výklad § 449 odst. 1 občanského zákoníku zaujatý dovolacím soudem považuje za nepřiměřeně restriktivní, nespravedlivý, formalistický a ústavně nekonformní. Má za to, že léčením je třeba rozumět veškeré úkony, které směřují i jen k udržení zdravotního stavu poškozeného, neboť u trvale závažně poškozených osob není naděje na obnovu či zlepšení zdravotního stavu. Dle jejího názoru jsou v případě poskytování bezplatné péče aktivně legitimováni k uplatnění nároku osoby, které tuto péči poškozenému poskytují (neboť samotnému poškozenému žádná škoda nevzniká) a jimž by se mělo dostat finančního ekvivalentu hodnoty jimi vykonávané péče. d/ Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se od svých rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 a 23 Cdo 312/2010 odchýlil, aniž předložil věc k rozhodnutí velkému senátu, čímž ve smyslu judikatury Ústavního soudu porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce. 8. K jednotlivým okruhům námitek sdělil Nejvyšší soud následující vyjádření: a/ Usnesení Ústavního soudu sice není závazné, přesto je-li v něm senátem Ústavního soudu vysloven závěr, že rozhodnutí obecných soudů založené na určitém právním názoru je ústavně konformní, nemají obecné soudy důvod v následné rozhodovací praxi považovat uvedený názor za ústavně rozporný. Kromě toho Ústavní soud dne 5. prosince 2012 vydal nález