IV.ÚS 490/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 490/07 ze dne 27. 2. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti APION, s. r. o., se sídlem ČSA 8/40, 785 01 Šternberk, zastoupené JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem ul. 8. května 450/8, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 2. 2006 č. j. 38 C 37/2005-26, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 č. j. 55 Co 205/2006-53 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2007 č. j. 28 Cdo 3426/2006-83 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byly porušeny články 1, 3, 90 a 96 Ústavy a články 2 odst. 2 a 3, 36 odst. 1 a 2, 37 odst. 2 a 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 38 C 37/2005 zjistil Ústavní soud následující. Záměr žalobce Městské části Praha 14 pronajmout nemovitost dle ustanovení § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (dále jen "zákon o obcích"), byl na úřední desce vyvěšen ve dnech 29. 1. 1998 až 16. 3. 1998 a ode dne 15. 4. 1998 do dne 4. 5. 1998, přičemž smlouva o nájmu nemovitosti byla mezi žalobkyní a stěžovatelkou uzavřena dne 12. 6. 1998. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 byla dne 8. 2. 2005 doručena žaloba o vyklizení této nemovitosti z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu, přičemž neplatnost měla spočívat v obcházení zákona, neboť záměr žalobkyně pronajmout nemovitost nebyl zveřejněn po dobu nejméně třiceti dnů, jak žádá ustanovení § 36a odst. 4 zákona o obcích. Obvodní soud pro Prahu 9 žalobě rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 č. j. 38 C 37/2005-26 vyhověl, jelikož dotčená nájemní smlouva byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a pro obcházení zákona. Rozpor se zákonem soud spatřoval ve skutečnosti, že k pronájmu nebyl dán souhlas úřadu městské části v souladu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Obcházení zákona spočívalo v tom, že záměr žalobkyně nebyl zveřejněn nejméně po dobu třiceti dnů před projednáním v jejích orgánech; doby vyvěšení různých výběrových řízení nelze sčítat, a proto po zrušení původního výběrového řízení a vyhlášení nového musí být zákonná lhůta dodržena znovu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2006 č. j. 55 Co 205/2006-53 prvostupňové rozhodnutí, ztotožniv se s právním názorem v něm uvedeným, potvrdil. Doplnil, že souhlas úřadu městské části s pronájmem byl nutný, neboť při nakládání s majetkem městské části v rámci samostatné působnosti vystupuje městská část jako subjekt soukromoprávní, zatímco při výkonu státní správy v rámci přenesené působnosti jako subjekt veřejnoprávní. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 1. 2007 č. j. 28 Cdo 3426/2006-83 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka se domnívá, že nájemní smlouva je platná. Žalobkyně záměr pronajmout nemovitost zveřejnila po dobu celkově delší, než požaduje zákon, přičemž v ustanovení § 36a odst. 4 zákona o obcích není striktně stanoveno, že uvedená lhůta musí být zachována souvisle či zda lze záměr zveřejnit opakovaně a počet dní sečíst. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 824/97 je z hlediska počítání lhůty rozhodné, kdy příslušný orgán obce s konečnou platností rozhodl o uzavření nájemní smlouvy, což se ve stěžovatelčině případě stalo až po uplynutí této lhůty. Navíc zmiňované ustanovení ani přímo nestanoví sankci neplatnosti; tu zavedla až pozdější novela předmětného zákona, a proto nelze ani při striktním výkladu dovozovat obcházení zákona. Účelem tohoto ustanovení není možnost se dovolávat absolutní neplatnosti tím, kdo ji způsobil, ale informovat potenciální zájemce o úmyslu obce pronajmout nemovitý majetek. Stěžovatelka, opírajíc se o rozsudky Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 824/97 a 2 Cdon 1659/97, je přesvědčena, že je třeba rozlišovat mezi nezveřejněním záměru a zveřejněním na dobu kratší než třicet dní; v druhém uvedeném případě je k podání žaloby zpochybňující platnost nájemní smlouvy aktivně legitimován pouze zájemce o takový pronájem, který byl zkrácením zákonné lhůty poškozen, současně však nenastává absolutní neplatnost následného právního úkonu. Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem, že nájemní smlouva je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu úřadu městské části. Právní subjektivitu má pouze městská část, která navenek vystupuje jako právnická osoba. Samostatná a přenesená působnost je pouze vnitřní záležitostí městské části a v čele úřadu stojí starosta, který zároveň uzavíral nájemní smlouvu. Stěžovatelka vznáší otázku, zda měl starosta před uzavřením smlouvy v rámci samostatné působnosti městské části žádat sám sebe o souhlas s jejím uzavřením v rámci přenesené působnosti; to stěžovatelka považuje za zneužití práva proti ní stejně jako skutečnost, že stěžovatelka musí prokazovat, že žalovaná žádnou neplatnost nezpůsobila při nerespektování v římském, nikoli však v českém právu uznávané zásady, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji způsobil. Na závěr dává stěžovatelka Ústavnímu soudu na zvážení, zda byl vůbec nutný souhlas k uzavření nájemní smlouvy pro objekt polikliniky, když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 662/96 není takový souhlas nutný; též pak v případě, kdy hlavní činnost, ke které není nutný souhlas, převažuje nad ostatními činnostmi, k nimž je souhlas vyžadován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdo 34/92). Všechny dotčené odbory žalobkyně vyslovily souhlas s vyhlášením a hodnocením výběrového řízení, jakož i s uzavřením nájemní smlouvy, což lze také považovat za souhlas dle ustanovení § 3 odst. 2 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Předseda senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelka v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy a z obsahu ústavní stížnosti se nepodává přesvědčivý závěr, v čem mělo dojít ke zkrácení jejích ústavně zaručených práv. Ve věci samé odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a žádá, aby bylo považováno za součást tohoto vyjádření. K odmítnutí dovolání došlo v důsledku respektování platné právní úpravy přípustnosti dovolání, přičemž posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti ponechává Nejvyšší soud přirozeně na Ústavním soudu. Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 9 ve svých vyjádřeních odkazují na odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků a formulují přesvědčení, že ústavní stížnost je neopodstatněná a že žádná základní práva stěžovatelky porušena nebyla. Vedlejší účastnice Městská část Praha 14 má za to, že počet dní zveřejnění záměru obce nelze sčítat, neboť přijetím stěžovatelčina tendenčního výkladu by zákonná úprava ztratila smysl. Důvodem zveřejnění záměru je umožnění veřejnosti učinit nejvýhodnější nabídku, přičemž sčítání doby zveřejnění by mohlo vést k absurdním důsledkům, kdy by nerealizovaný záměr obce mohl na úřední desce viset 29 dní a za několik let by jej stačilo vyvěsit na pouhý jeden den za zcela jiných podmínek a tvrdit, že zákonná povinnost byla splněna. Rozhodným dnem pro počítání lhůty musí být den svěšení z úřední desky, protože jinak by bylo možné např. záměr vyvěsit na pět dní, kdy by se všichni potenciální zájemci nemohli se záměrem seznámit, a po uplynutí dalších dvaceti šesti v tichosti schválit realizaci záměru. Nesprávnost názoru stěžovatelky o nemožnosti dovolávat se neplatnosti právního úkonu tím, kdo ho způsobil, potvrzuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudky sp. zn. II. Odon 53/96/Fa, 20 Cdo 899/99, 2 Cdon 1659/97, 2 Cdon 824/97). Smlouva, která byla uzavřena v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami bez ohledu na to, která ze smluvních stran smlouvu uzavřela v dobré víře. Porušením povinnosti vyvěsit záměr po nepřetržitou dobu třiceti dnů byla poškozena i obec, protože mohla obdržet nabídku výhodnější, než byla nabídka vítězná, a tak nelze mít pochybnosti o oprávnění obce dovolávat se neplatnosti nájemní smlouvy; nicméně v řízení o vyklizení nemovitosti je zkoumání naléhavého právního zájmu bezpředmětné. Souhlas obce s uzavřením smlouvy je nezbytný, jelikož ke komerčním účelům byla pronajata značná část budovy. Je třeba rozlišovat mezi samostatnou a přenesenou působností obce, a proto souhlas obecního úřadu nelze nahradit podpisem starosty na nájemní smlouvě; posouzení vhodnosti činnosti, k níž je pronajímána nemovitost, může zodpovědně učinit toliko příslušný odbor obecního úřadu. K doplnění dokazování si od vedlejší účastnice vyžádal Ústavní soud zaslání zadávací dokumentace vztahující se k oběma vyvěšeným záměrům. Ve vyjádření připojeném k zaslané zad