IV.ÚS 4905/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4905/12 ze dne 10. 6. 2013 N 105/69 SbNU 719 K ochraně dobré víry při nabytí vlastnického práva od nevlastníka   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 10. června 2013 sp. zn. IV. ÚS 4905/12 ve věci ústavní stížnosti Ondřeje Kozuba, zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2265/2012-349 ze dne 30. října 2012, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 452/2010-260 ze dne 8. prosince 2011, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a bylo určeno, že vedlejší účastníci jsou vlastníky v rozsudku specifikovaných nemovitostí, za účasti vedlejších účastníků Jaromíra Brzobohatého a Marcely Brzobohaté, zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36. I. Výroky I a II rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2265/2012-349 ze dne 30. října 2012 a rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 452/2010-260 ze dne 8. prosince 2011 bylo zasaženo do práv stěžovatele na ochranu majetku a na spravedlivý proces zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výroky I a II rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2265/2012-349 ze dne 30. října 2012 a rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 452/2010-260 ze dne 8. prosince 2011 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. 2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 5 C 225/2008 (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem č. j. 5 C 225/2008-177 ze dne 11. června 2010 zamítl žalobu vedlejších účastníků, aby určil, že vedlejší účastníci jsou vlastníky domu č. p. X na pozemku p. č. Y a pozemků p. č. Y, p. č. Z a p. č. Q, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Mladá Boleslav, pro obec a k. ú. Mnichovo Hradiště (dále jen "předmětné nemovitosti") (výrok I), a vedlejším účastníkům uložil společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 26 520 Kč (výrok II). K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 19 Co 452/2010-260 ze dne 8. prosince 2011 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se určuje, že vedlejší účastníci jsou vlastníky předmětných nemovitostí (výrok I) a vedlejším účastníkům uložil společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 26 520 Kč a náhradu nákladů řízení před soudem odvolacím ve výši 25 080 Kč (výrok II). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 2265/2012-349 ze dne 30. října 2012 zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15 960 Kč (výrok II). Dále rozhodl, že řízení o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření se zastavuje (výrok III). II. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud svůj rozsudek opřel o dva okruhy argumentů. Nejprve podle stěžovatele posoudil námitky stěžovatele obsažené v jeho dovolání jako námitky skutkové a vypořádal se s nimi toliko konstatováním, že odvolací soud vzal při svém rozhodování v úvahu všechny důkazy o právně významných skutečnostech, žádný z nich neopomněl a zhodnotil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a rozhodl na jejich podkladě, a proto námitky stěžovatele nejsou způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu. Dále se Nejvyšší soud podle ústavní stížnosti zabýval otázkou dobré víry stěžovatele při nabytí předmětných nemovitostí a s odkazem na svoji předešlou rozhodovací praxi konstatoval, že i přes stav zápisu v katastru nemovitostí není nabytí nemovitosti od nevlastníka možné, a proto je otázka dobré víry nerozhodná. S těmito závěry Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí. 4. Stěžovatel namítá, že ve svém dovolání podrobně rozebral a zdůvodnil nedostatky přístupu odvolacího soudu ke skutkovému stavu věci a jeho hodnocení, stejně jako k právnímu posouzení věci, a to jak k otázce platnosti všech rozhodných převodních smluv k předmětným nemovitostem, tak i k otázce dobré víry stěžovatele. Odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, obsahující ve své podstatě toliko konstatování, že odvolací soud rozhodl správně a že otázku dobré víry nepovažuje za podstatnou, pokládá stěžovatel za nedostatečné. Nejvyšší soud se podle stěžovatele zejména nevypořádal s každým jednotlivým tvrzením stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že dovoláním jednak poukazoval na značná specifika skutkového stavu dané věci a dále požadoval řešit otázku právního posouzení platnosti převodních smluv, která podle jeho mínění nebyla dosud uspokojivě řešena. 5. Stěžovatel má za to, že otázky nastolené v jeho dovolání bylo třeba řádně projednat a zejména že Nejvyšší soud měl své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnit. To se však podle stěžovatele nestalo. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné a již tyto nedostatky by podle stěžovatele měly být důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1561/08 ze dne 5. srpna 2009 (N 178/54 SbNU 231) a sp. zn. I. ÚS 3756/11 ze dne 18. září 2012 (N 160/66 SbNU 395). 6. Proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel v prvé řadě namítá nesprávnost posouzení toho, že prvotní kupní smlouva uzavřená ohledně nemovitostí dne 16. července 1999 mezi p. Martinem a vedlejšími účastníky (dále jen "prvotní kupní smlouva") je neplatná. V návaznosti na judikaturu Ústavního soudu je pak podle stěžovatele rovněž třeba zvážit, zda je v souladu s principem spravedlnosti vyhovět nároku vedlejších účastníků na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem i za situace, kdy by prvotní kupní smlouva měla být nakonec posouzena jako neplatná. 7. Stěžovatel v této souvislosti připomíná, že vedlejší účastníci se ve své podstatě dovolávají neplatnosti úkonu, který sami učinili, a jehož neplatnost tak spoluzavinili. Dále podle stěžovatele nelze přehlédnout neujasněnost kroků vedlejších účastníků, kteří jako by si nebyli jisti, zda budou či nebudou vystupovat jako prodejci předmětných nemovitostí. Stěžovateli se nejeví spravedlivé, aby byla navozena situace, kdy by se vedlejší účastníci opět stali vlastníky předmětných nemovitostí a zároveň by si mohli ponechat prostředky získané za ně od p. Martina, u něhož není jisté, zda je s ohledem na svůj zdravotní stav a majetkovou situaci vedlejších účastníků bude schopen vymoci na vedlejších účastnících, a zda tedy bude schopen vrátit matce stěžovatele prostředky, které mu za předmětné nemovitosti uhradila. Stěžovatel tedy žádá o posouzení, zda rozhodnutí obecných soudů o neplatnosti prvotní kupní smlouvy, a tím i o určení vlastnického práva vedlejších účastníků k předmětným nemovitostem za těchto okolností může obstát. 8. V další argumentaci stěžovatel uvádí, že za velice podstatnou považuje otázku své dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí od své matky na základě darovací smlouvy ze dne 20. května 2008 (dále jen "darovací smlouva"). Pokud měl výhrady ke skutkovým zjištěním a právnímu posouzení věci ohledně platnosti prvotní kupní smlouvy, naléhavě je opakuje ohledně posouzení otázky své dobré víry. V řízení před odvolacím ani dovolacím soudem totiž podle stěžovatele otázka jeho dobré víry nebyla posuzována. S otázkou dobré víry stěžovatele se podle ústavní stížnosti Nejvyšší soud vypořádal pouze tak, že je nerozhodná, a Krajský soud v Praze pouze na straně 12 svého rozsudku ne příliš srozumitelně váže otázku dobré víry stěžovatele na dobrou víru jeho matky. Oproti tomu lze v posouzení existence dobré víry podle stěžovatele přisvědčit závěrům Okresního soudu v Mladé Boleslavi. 9. Stěžovatel namítá, že bez zjevného důvodu se zejména odvolací soud zabýval otázkou dobré víry rodičů stěžovatele, resp. jeho matky jako jeho právní předchůdkyně, avšak není zřejmá vazba mezi dobrou vírou jejich a jeho a tato vazba neplyne ani z odůvodnění žádného rozhodnutí vydaného ve věci. Stěžovatel tvrdí, že o žádných obtížích v souvislosti s vlastnictvím předmětných nemovitostí mu v době, kdy je na