IV.ÚS 492/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 492/09 ze dne 1. 6. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 1. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. M. R., zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph. D., advokátem se sídlem Koliště 55, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 8 Tdo 1453/2008-1795 ze dne 27. 11. 2008, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 77/2005-1501 ze dne 28. 11. 2005 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 7/2004-1335 ze dne 10. 5. 2005 a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 4. 3. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 46 T 7/2004, vyžádaného za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem krajského soudu č. j. 46 T 7/2004-1335 ze dne 10. 5. 2005 byl stěžovatel odsouzen za pokus trestného činu vydírání ve smyslu § 235 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a za trestný čin poškozování cizí věci ve smyslu § 257 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, v obou případech spáchaný ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání devíti let. Trestná činnost, jíž se měl stěžovatel společně s obžalovaným J. V. dopustit, spočívala v tom, že se tito v přesně nezjištěné době měsíce května či června 2003 ve Slavkově u Brna na základě požadavku stěžovatele a slibu odměny ve výši 500 000 Kč, v úmyslu pohrůžkou násilím a násilím získat od poškozeného T. H. (dále též "poškozený") finanční prostředky ve výši minimálně 20.000.000,- Kč, dohodli na jednání, které směřovalo vůči poškozenému. Na základě této dohody si obžalovaný J. V. zřídil dne 17. 6. 2003 účet u eBanky na jméno P. K., za kterého se vydával, a to na základě osobních dokladů P. K., jež měl k dispozici, s tím, že na tento účet bude požadováno zaslání finančních prostředků od poškozeného. Poté v přesně nezjištěné době, přibližně týden před datem 4. 7. 2003, převzal obžalovaný J. V. od stěžovatele nástražný výbušný systém a dvě obálky s vyděračskými dopisy, které obsahovaly požadavek na uhrazení 20.000.000,- Kč do 7 dnů na výše uvedený účet pod pohrůžkou dalších útoků a násilí vůči rodině poškozeného. Dne 4. 7. 2003 v době kolem 02.25 hod., obžalovaný J. V. umístil u vrat garáže domu poškozeného č. xxx v ulici Kotrč v Šaraticích nástražný výbušný systém, který na místě inicioval, čímž přivodil jeho explozi, kdy těsně před výbuchem vhodil ještě do dopisní schránky rodinného domu poškozeného i dva vyděračské dopisy. V domě se v danou chvíli nacházeli poškozený, jeho manželka a syn; nikdo nebyl zraněn, nicméně v důsledku exploze došlo ke škodám na majetku poškozeného a jeho sousedů, spočívajícím v poničení domů a automobilů nacházejících se v blízkosti výbuchu, v celkové výši 1 896 918 Kč. Jelikož poškozený požadovanou částku na uvedený účet nepřevedl, došlo mezi stěžovatelem a obžalovaným J. V. k opětovné domluvě na pokračování útoku vůči poškozenému a jeho rodině, na základě které v blíže nezjištěné době v měsíci září 2003 převzal obžalovaný J. V. od stěžovatele vyděračský dopis s požadavkem vyplacení částky 23.000.000,- Kč do patnácti dní, a současně nástražný výbušný systém, který dne 27. 9. 2003 v obci Šaratice kolem 23.20 hod. umístil před vchodové dveře domu č. xxx v ulici Ostudy, jehož majitelem byl tchán poškozeného, a inicioval jej, čímž přivodil jeho explozi. V době výbuchu se v domě nacházel tchán poškozeného, k jehož poranění nedošlo, nicméně na majetku tchána poškozeného a jeho sousedů vznikla škoda v celkové výši 181.215,- Kč. Obžalovaný J. V. bezprostředně po výbuchu odjel do Brna a vhodil vyděračský dopis s požadavkem částky 23.000.000,- Kč do poštovní schránky u obchodního domu Tesco v Brně-Černovicích. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") č. j. 4 To 77/2005-1501 ze dne 28. 11. 2005 jako nedůvodné zamítnuto. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 8 Tdo 1453/2008-1795 ze dne 27. 11. 2008 jako zjevně neopodstatněné. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že trestní řízení nebylo vedeno v souladu s principy vyjádřenými v § 2 odst. 2, 5 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Obecné soudy neprovedly všechny důkazy nezbytné ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu a ty důkazy, které provedeny byly, hodnotily jednostranně v neprospěch stěžovatele, v důsledku čehož posléze dospěly k nesprávným závěrům o průběhu skutkového děje. Stěžovatel měl za to, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly patřičnou pozornost alternativním závěrům, jež bylo možno z provedeného dokazování vyvodit, a nedostály tak své povinnosti zkoumat okolnosti, svědčící v jeho prospěch, stejně pečlivě jako okolnosti svědčící v jeho neprospěch. Stěžovatel se domníval, že jeho obhajoba nebyla v řízení před obecnými soudy přesvědčivě vyvrácena a bylo tak namístě postupovat dle zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného), neboť existovaly důvodné pochybnosti o tom, že se skutku, z nějž byl obviněn, dopustil. Skutková zjištění a právní závěry obecných soudů byly dle stěžovatele v extrémním rozporu se skutečným stavem věci a v řízení vůbec nebyla, v rozporu s požadavky spravedlivého trestního řízení, řešena otázka zavinění. Stěžovatel taktéž poukázal na princip, v jeho případě nezohledněný, že vina může být ze strany obecných soudů deklarována pouze ve vztahu k takovému jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se jej dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné. Rovněž uložený trest dle stěžovatele neodpovídal skutkovým zjištěním a nacházel se ve zjevném nepoměru k jednání kladenému mu za vinu. V popsaných pochybeních obecných soudů a v nerespektování výše uvedených zásad spatřoval stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), přičemž v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08, I. ÚS 733/01, IV. ÚS 36/98, IV. ÚS 260/05, III. ÚS 575/01, III. ÚS 258/99, III. ÚS 441/99, IV. ÚS 469/04, I. ÚS 558/01, II. ÚS 178/2000 a III. ÚS 398/97. Stěžovatel výše uvedené obecné námitky dále konkretizoval v tom smyslu, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily věrohodnost jednotlivých výpovědí obžalovaného V., když svá rozhodnutí opřely o tvrzení tohoto obžalovaného z počátku přípravného řízení, aniž by přihlédly k tomu, že tento v dalším průběhu řízení označil svou původní výpověď za vynucenou a nepravdivou a účast stěžovatele na trestné činnosti popřel. Obecné soudy se v této souvislosti nikterak nevypořádaly s tvrzením jmenovaného obžalovaného, že mu byly po jeho zadržení, tedy v době, kdy činil svou první výpověď, policisty podány drogy; jejich výskyt byl přitom v těle obžalovaného posléze skutečně potvrzen. Při hodnocení výpovědi stěžovatele a obžalovaného V. pak obecné soudy postupovaly v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu R 6/1970 dle nějž platí, že je-li soud postaven před úkol zhodnotit věrohodnost dvou v podstatných bodech diametrálně odlišných důkazů, nemůže nevěrohodnost jednoho z nich odůvodnit pouze okolnostmi svědčícími o věrohodnosti druhého důkazu. Stěžovatel dále poukazoval na skutečnost, že v řízení nebyl objasněn motiv jeho údajného jednání, když z výpovědi poškozeného T. H. vyplynulo, že stěžovateli žádnou významnější částku nedlužil. Orgány činné v trestním řízení měly prověřit možnost, že osobou, která vybavila J. V. výbušninou a poskytla mu patřičné instrukce k provedení trestného činu, nebyl stěžovatel, nýbrž někdo jiný; v tomto ohledu se jako možný pachatel nabízel zejména další spoluobžalovaný J. S., který měl jak příslušné znalosti a prostředky, tak i těsnou vazbu na obžalovaného V. Stěžovatel taktéž uvedl, že znalecký posudek z oboru psychologie, zpracovaný PhDr. P. V., nebyl dostatečně objektivní, neboť jmenovaný znalec již v předchozím průběhu řízení zpracovával pro účely trestního řízení tzv. profil možného pachatele, kterým mohl být ovlivněn, a krom toho sám před soudem uvedl, že profil pachatele i samotný posudek mají pouze nízkou míru validity, a zdůvodnil, proč tomu tak je. Vzhledem k tomu, jak