IV.ÚS 493/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 493/06 ze dne 16. 5. 2007 N 79/45 SbNU 211 Přezkum vad správním soudem z úřední povinnosti   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 16. května 2007 sp. zn. IV. ÚS 493/06 ve věci ústavní stížnosti ZBIROVIA, a. s., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2006 č. j. 7 Afs 13/2005-116, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2004 č. j. 58 Ca 33/2003-70, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 21. 1. 2003 č. j. 7249/130/2002, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 30. 1. 2003 č. j. 1074/130/2003, rozhodnutí (platebnímu výměru) Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 17. 12. 2001 č. j. 78403/01/150910 a rozhodnutí (platebnímu výměru) Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 17. 12. 2001 č. j. 78400/01/150910, vydaných ve věci daně z přidané hodnoty. I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2006 č. j. 7 Afs 13/2005-116 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2004 č. j. 58 Ca 33/2003-70 se zrušují. II. Co do zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody plynoucí z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a 6, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. 2. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 30. 1. 2003 bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 17. 12. 2001 č. j. 78400/01/150910, kterým byl stěžovatelce stanoven na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen roku 1999 nadměrný odpočet ve výši 396 818 Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 21. 1. 2003 bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 17. 12. 2001 č. j. 78403/01/150910, jímž byla stěžovatelce stanovena na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září roku 1999 vlastní daňová povinnost ve výši 510 841 Kč, a to tak, že byla daňová povinnost snížena na částku 345 551 Kč. Všechna tato rozhodnutí, jakož i následná rozhodnutí soudní, jsou naříkána ústavní stížností. 3. Obě rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni byla napadena správní žalobou u Krajského soudu v Plzni. Stěžovatelka ve své žalobě uváděla, že jako kupující v průběhu měsíců srpna a září 1999 uzavřela s obchodní společností MKC STAV, spol. s r. o., několik kupních smluv, na jejichž základě nabyla vlastnictví k některým movitým věcem a k některým nemovitostem. Smlouvy byly platně uzavřeny, movité věci předány, nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí a kupní cena byla stěžovatelkou řádně uhrazena. Součástí kupní ceny byla daň z přidané hodnoty, která za měsíc srpen 1999 činila částku ve výši 3 957 396 Kč a za měsíc září 1999 částku 3 502 470 Kč. Předmětné částky uplatnila žalobkyně v daňovém přiznání. Finanční úřad v Rokycanech však uplatněné částky uhrazené na daň z přidané hodnoty neuznal s argumentací, že provedenými transakcemi šlo ve skutečnosti o prodej podniku, kde se ve smyslu § 35 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty") daň z přidané hodnoty neuplatňuje. Finanční ředitelství v Plzni tento názor potvrdilo s tím, že se nejedná o prodej celého podniku, ale o prodej části podniku, který je také podle ustanovení § 35 zákona o dani z přidané hodnoty od této daně osvobozen. 4. Při ústním jednání dne 22. 10. 2004 před krajským soudem vznesla stěžovatelka námitku, že v řízení před správními orgány došlo k porušení procesního postupu, neboť pracovník finančního ředitelství se podílel na daňovém řízení orgánu prvního stupně. Krajský soud v Plzni se touto námitkou žalobkyně nezabýval s odůvodněním, že tato byla prvně vznesena až při jednání a namítaná vada není vadou, ke které by byl soud povinen přihlédnout i bez výslovné námitky. Ve věci posouzení právních vztahů v měsících srpnu a září 1999 mezi společností MKC STAV, spol. s r. o., a stěžovatelkou se krajský soud ztotožnil s názorem finančního ředitelství. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "podstatou prodeje podniku, resp. části podniku, je převod určitého fungujícího celku z prodávajícího na kupujícího při zachování možnosti, aby tento celek mohl dále fungovat ke stejnému účelu pod vedením kupujícího, při využití dosavadních dodavatelsko odběratelských vazeb". Správce daně je povinen ve smyslu § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), posoudit obsah právních úkonů po materiální stránce. V projednávaném případě se nejednalo o nahodilý soubor věcí prodávajícího, nýbrž o jednotlivé organizační složky podniku MKC STAV, spol. s r. o. Pokud v daňovém řízení bylo uzavření kupní smlouvy kvalifikováno jako zastřený prodej podniku a takové zdanitelné plnění je ze zákona osvobozeno od daně z přidané hodnoty, nemůže být stěžovatelkou uplatněn nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na základě dokladu, který zastírá fakticky přijaté zdanitelné plnění a deklaruje přijetí fiktivního. Návrhy na doplnění dokazování před soudem provedením výslechu svědka K. krajský soud zamítl, neboť stěžovatelka poprvé tento návrh vznesla až před soudem, ačkoliv k tomu měla dříve dostatek příležitostí, a soud vychází při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. 5. Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že postup krajského soudu, který se odmítl zabývat námitkou, dle které se pracovník finančního ředitelství Ing. P. M. podílel na rozhodování správního orgánu prvního stupně, byl v souladu se zákonem, protože se jednalo o rozšíření žaloby o další bod, což je po uplynutí lhůty pro podání žaloby nepřípustné [§ 71 odst. 2 věta třetí soudního řádu správního (dále též jen "s. ř. s.")]. Nejvyšší správní soud se ztotožnil i s ostatními právními závěry krajského soudu, přičemž zejména poukázal na to, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat nesprávnost právního závěru finančního ředitelství o simulovaném právním úkonu. III. 6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka stejně jako již v kasační stížnosti poukázala na nesprávnost závěru krajského soudu, resp. Nejvyššího správního soudu, dle kterého byla odmítnuta námitka směřující k účasti pracovníka odvolacího orgánu na řízení před správním orgánem prvního stupně z důvodu nepřípustného rozšíření žalobních bodů. Tato účast konkrétně měla spočívat ve sdělení Finančního ředitelství v Plzni ze dne 14. 5. 2001 adresovaného Finančnímu úřadu v Rokycanech, jehož obsahem byla instrukce správního orgánu druhého stupně, jak má rozhodnout správní orgán prvního stupně. Tento dokument zaslaný elektronickou poštou z adresy pracovníka finančního ředitelství Ing. M., který také rozhodoval o odvoláních, byl doslovně zapracován do zprávy o kontrole a do protokolu o ústním jednání ze dne 2. 7. 2001, přičemž se nejednalo o pouhé metodické vedení vyplývající z povinností finančního ředitelství. Tuto informaci získala stěžovatelka až po nahlédnutí do spisu dne 18. 10. 2004, tedy čtyři dny před jednáním u krajského soudu. Právní posouzení obecných soudů této skutečnosti bylo dle názoru stěžovatelky v rozporu s platným soudním řádem správním, neboť se jednalo o podstatnou vadu správního řízení. Z tohoto důvodu měl již krajský soud dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušit napadená rozhodnutí pro vady řízení bez jednání. V tomto postupu shledala stěžovatelka nejen porušení ustanovení § 26 a § 50 zákona o správě daní a poplatků, ale i čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí tímto postupem bylo znemožněno domáhat se svého práva na odvolání. Stěžovatelka dále polemizovala se závěry správních orgánů i soudů o otázce charakteru prodeje části podniku, přičemž uvedla argumenty vznesené již před obecnými soudy. Zejména poukázala na nesprávné zhodnocení povinnosti důkazního břemene soudy, které je dle jejího názoru na straně správních orgánů. Dále upozornila na skutečnost, že protokol o předání majetku MKC STAV, spol. s r. o., byl do spisu založen až dne 31. 1. 2003, tj. po rozhodnutí správních orgánů. Finanční ředitelství změnilo právní kvalifikaci smluvních vztahů, aniž o této skutečnosti informovalo stěžovatelku, čímž byl porušen § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. 7. Stěžovatelka doplnila svou ústavní stížnost podáním ze dne 29. 12. 2006, ve kterém upozornila, že daňová kontrola je považována za jeden celek a musí být ukončena pravomocným rozhodnutím ve tříleté prekluzivní lhůtě. V projednávaném případě byla daňová kontrola zahájena dne 11. 11. 1999, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni o odvolání ze dne 30. 1. 2003 a ze dne 21. 1. 200