IV.ÚS 495/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 495/05 ze dne 27. 2. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. K. S., zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, U Nikolajky 5, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 26/2002 ze dne 30. 6. 2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 122/03 ze dne 30. 10. 2003, usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 212/2004 ze dne 11. 3. 2004, rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 44/2004 ze dne 14. 4. 2004, usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 162/2005 ze dne 3. 3. 2005, usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 31/2005 ze dne 20. 4. 2005, usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1532/2005 ze dne 1. 3. 2006, rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 31/2006 ze dne 12. 4. 2006, usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1060/2006 ze dne 26. 10. 2006, rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 121/2006 ze dne 12. 12. 2006 a usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1032/2007 ze dne 4. 10. 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2005 a doplněnou podáními ze dne 15. 6. 2006, 27. 7. 2007 a 14. 12. 2007 se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 26/2002 ze dne 30. 6. 2003 společně s E. T., M. N., P. V. a J. S. uznán vinným pro skutky kvalifikované jako trestné činy a popsané ve výroku tohoto rozsudku, přičemž konkrétně stěžovatel byl uznán vinným přípravou trestného činu vraždy podle ustanovení § 7 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona, trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona a trestným činem vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků podle § 185a odst. 1 trestního zákona, kterých se měl dopustit jednáním pro společnost nebezpečného, které záleželo v organizování trestného činu vraždy, ve spolčení, návodu a pomoci v úmyslu jiného usmrtit a zakrýt jiný trestný čin a z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky, přičemž nedošlo k pokusu ani k dokonání trestného činu. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci samonabíjecí postole AP, zásobníku, tří jednohranných palných zbraní, tří náhradních hlavní k těmto palným zbraním a 22 ks nábojů ráže 6,35 mm Browning. 3. Na základě odvolání obžalovaných i krajského státního zástupce Vrchní soud v Praze jednak rozsudkem sp. zn. 8 To 122/03 ze dne 30. 10. 2003 napadený rozsudek soudu I. stupně mimo jiné částečně zrušil, a to ve výroku, kterým byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci a znovu rozhodl o zabrání zbraní, dále rozsudkem sp. zn. 8 To 44/2004 ze dne 14. 4. 2004 na základě závazného pokynu Nejvyššího soudu vydaného v usnesení sp. zn. 6 Tdo 212/2004 ze dne 11. 3. 2004 výrok napadeného rozsudku podle § 265s odst. 1 trestního řádu doplnil tak, že podle § 256 trestního řádu byla zamítnuta odvolání krajského státního zástupce v Českých Budějovicích, podaná v neprospěch obžalovaných Ing. K. S., E. T., M. N. a P. V. 4. Proti oběma rozsudkům Vrchního soudu v Praze podali dovolání jak stěžovatel, tak E. T. a nejvyšší státní zástupkyně. Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 162/2005 ze dne 3. 3. 2005 odmítl dovolání stěžovatele i E. T., rozhodl o jejich vazbě a oba rozsudky vrchního soudu ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce v části směřující proti výrokům o trestech odnětí svobody uložených stěžovateli, E. T. a M. N. zrušil, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 5. Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 31/2005 ze dne 20. 4. 2005 zamítl odvolání krajského státního zástupce v Českých Budějovicích v části směřující proti výrokům o trestech odnětí svobody uložených stěžovateli, E. T. a M. N. Nejvyšší soud pak usnesením sp. zn. 3 Tdo 1532/2005 ze dne 1. 3. 2006 rozhodl o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podané mimo jiné i v neprospěch stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 31/2005 ze dne 20. 4. 2005 tak, že napadené usnesení vrchního soudu v části směřující proti výrokům o trestech odnětí svobody uložených i stěžovateli zrušil, současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, dále rozhodl i o vzetí stěžovatele do vazby. 6. Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 31/2006 ze dne 12. 4. 2006 podle § 258 odst. 3 trestního řádu částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 26/2002 ze dne 30. 6. 2003, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody u stěžovatele a E. T. Současně tímto rozsudkem Vrchní soud v Praze znovu rozhodl mimo jiné tak, že stěžovatel se podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazuje pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. 7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 31/2006 ze dne 12. 4. 2006 podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání. Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1060/2006 ze dne 26. 10. 2006 zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 31/2006 ze dne 12. 4. 2006 a i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby předmětnou věc v potřebného rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. 8. Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 121/2006 ze dne 12. 12. 2006 částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 26/2002 ze dne 30. 6. 2003 ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u stěžovatele i obou dalších obžalovaných a znovu podle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků, přičemž pro výkon tohoto trestu se zařazuje do věznice s dozorem. E. T. a M. N. byli odsouzeni rovněž k trestu odnětí svobody v trvání 12 roků, přičemž E. T. byla pro jeho výkon zařazena do věznice s dohledem a M. N. do věznice s dozorem. 9. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 121/2006 ze dne 12. 12. 2006 podali dovolání všichni tři odsouzení. Nejvyšší soud usnesením č. j. 3 Tdo 1032/2007-2163 ze dne 4. 10. 2007 dovolání odmítl jako dovolání, která byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu. II. 10. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti ze dne 12. 8. 2005 napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. 17 T 26/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 122/03 ze dne 30. 10. 2003 a usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 162/2005 ze dne 3. 3. 2005. Stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky trestního řízení a obsáhle odůvodnil v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že ve věci nerozhodovaly nezávisle a nestranně, porušily princip presumpce neviny, nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, důkazy vyložily zcela jednostranně a opomenuly důkazy navrhované obhajobou. Stěžovatel dále tvrdí, že postupem orgánů činných v trestním řízení byl zkrácen ve svém právu na obhajobu, postup policie i krajského státního zástupce byl podjatý a nezákonný, přičemž ze strany státního zástupce došlo k porušení zásady legality a oficiality. Porušení základních zásad trestního řízení zajišťujících mu rovné postavení pak stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že obecné soudy nereagovaly na jeho uplatněné námitky, důsledně nevysvětlily odmítnutí navržených důkazů obhajobou a vzniklé pochybnosti nevyložily ve prospěch obviněného. Závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího o tom, že stěžovatel byl z trestné činnosti usvědčen věrohodnou výpovědí E. T., jsou podle názoru stěžovatele v extrémním