IV.ÚS 499/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 499/16 ze dne 23. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Gacíka, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, č.j. 14 Co 115/2015-231, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, č.j. 23 Cdo 4503/2015-247, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se žalobou ze dne 31. 12. 2008 podanou u Obvodního soudu v Praze 1 domáhal zaplacení částky 545.495,- Kč s příslušenstvím po žalované, České pojišťovně a. s., z titulu pojistného plnění za odcizený automobil. Poprvé ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 2. 2012, č.j. 13 C 73/2009-66. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012, č.j. 14 Co 351/2012-105, byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2014, č.j. 13 C 73/2009-203, bylo rozhodnuto, že žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 545.490,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení z této částky, se zamítá. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů znalečného vůči České republice. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015 č.j. 14 Co 115/2015-231, byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že žalovaná je povinna stěžovateli zaplatit částku 5.592,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a co do částky 539.898,- Kč s příslušenstvím byl tento rozsudek potvrzen. Bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 6.500,- Kč a České republice na nákladech řízení 4.012,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Také bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele bylo podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, č.j. 23 Cdo 4503/2015-247, pro nenaplnění podmínek přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o.s.ř. II. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze se dopustil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když ho chybnou a svévolnou aplikací § 136 o.s.ř. připravil o téměř celý nárok na pojistné plnění z titulu pojistné smlouvy. Skutečnost, že neobdržel odpovídající pojistné plnění, měla podle stěžovatele za následek také porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Dle stěžovatele přitom nebyla aplikace ustanovení § 136 o.s.ř. soudem vůbec namístě. V této souvislosti odkazuje na ustanovení § 17 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), dle kterého je v případě porušení povinnosti stanovené tímto zákonem možné snížit pojistné plnění, pokud takové porušení povinnosti mělo podstatný vliv na zjištění nebo určení výše pojistného plnění. Pojistitel může pojistné plnění snížit úměrně tomu, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit. Stěžovatel je toho názoru, že samotný zákon tak stanoví postup, jak určit výši pojistného plnění při jeho snížení. Nárok stěžovatele byl podle jeho mínění jasně prokázán a soudy se měly řídit tímto ustanovením zákona o pojistné smlouvě. Odvolací soud však při určení ceny vozidla nevyšel z částky 187.600,- Kč, která byla stanovena znaleckým posudkem jako hodnota vozidla po opravě, ale určil ji dle své úvahy s odůvodněním, že stěžovatel nemá žádné doklady prokazující opravu vozidla. Vycházel přitom z původní ceny vozu (vraku), což bylo 2.000,- Euro, kterou následně ještě zkrátil o celých 90 %, na základě ustanoveni § 136 o.s.ř., protože stěžovatel při uzavírání pojistné smlouvy neuvedl, že vozidlo bylo poškozeno. Pokud by stěžovatel porušil povinnost dle zákona o pojistné smlouvě tím, že (údajně) při sjednávání pojistné smlouvy neuvedl předchozí poškození vozidla, mělo by to vliv na rozsah povinnosti žalované plnit. Stěžovatel je přesvědčen, že za dané situace mu lze přiznat tolik, kolik by byl pojistný limit, pokud by žalovaná věděla o předchozím poškození a opravení vozidla. Hodnotu vozidla po opravě znalec určil na částku 187.600,- Kč a jediná v úvahu připadající možnost aplikace ustanovení § 136 o.s.ř. by tak spočívala v krácení částky 187.600,- Kč. Soud však za základ nároku stanovil pouze původní cenu neopraveného vraku. Podle stěžovatele tak učinil navzdory tomu, že bylo prokázáno, že do vozidla byly namontovány náhradní díly a že zaplatil za opravu, tudíž na auto vynaložil vyšší částku než jen 2.000,- EUR za koupi vraku. Ačkoliv stěžovateli nebyl prokázán jakýkoliv nezákonný postup při přihlašování vozidla, odvolací soud k tomuto přesvědčení zřejmě dospěl, když mu sice přiznal pojistné plnění, avšak vyšel z původní ceny vozu (vraku), kterou následně ještě velmi významně krátil. V této souvislosti však stěžovatel namítá, že pojistné plnění lze dle zákona krátit jen o tolik, o kolik mělo nepravdivé uvedení údajů vliv na povinnost pojistitele plnit. Jestliže by stěžovatel opravdu pojistil vrak (což však z dokazování, nevyplynulo), došlo by pouze k snížení limitu pojistného plnění na úroveň hodnoty vraku. Žádný důvod pro další snížení na základě ustanovení § 136 o.s.ř. už ale podle něj neexistuje. Takový postup stěžovatel vnímá jako jednoznačnou libovůlí soudu, která pramení z jeho nepodloženého přesvědčení o tom, že jednal podvodně. Aplikace ustanovení § 136 o.s.ř. byla podle jeho mínění ze strany odvolacího soudu svévolná, čemuž má odpovídat i vnitřně rozporné a nepřesvědčivé odůvodnění. Konečně ve vztahu k Nejvyššímu soudu stěžovatel namítá, že způsob vyřízení jeho dovolání byl zcela nedostačující, když má za to, že dovolací soud jej odkazy na svou judikaturu v jeho názoru vlastně podpořil, avšak jeho dovolání odmítl. III. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že k pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo. IV. Z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že stěžovatel se domáhal zaplacení pojistného z titulu havarijního pojištění vozu, které mu bylo krátce po jeho zakoupení odcizeno. Věc byla odložena, jelikož se nepodařilo zjistit pachatele. Stěžovatel zakoupil ve Francii za 2.000,- Euro vrak automobilu rozsáhle poškozeného při dopravní nehodě. Dne 19. 12. 2006 mu byl povolen vývoz do České republiky, přičemž vozidlo bylo označeno jako "zničené", jehož provoz je zakázán. Vozidlo bylo dne 11. 1. 2007 jako nepoškozené registrováno k provozu v České republice, stěžovateli byl vystaven technický průkaz a přidělena registrační značka. Přílohou žádosti stěžovatele o registraci byl protokol o měření emisí z 5. 1. 2007 a protokol o technické kontrole z 8. 1. 2007, v němž je uvedeno, že vozidlo nemá žádné zjevné závady ani konstrukční změny. Přístroj uvedený v protokolu o měření emisí přitom nebyl přístrojem schváleným Ministerstvem dopravy a oba protokoly se rozchází v údajích o počtu ujetých kilometrů. Pojistná smlouva byla uzavřena mezi stěžovatelem a žalovanou dne 12. 1. 2007, limit pro případ odcizení byl stanoven na 551.000,- Kč. Ze znaleckého posudku z oboru strojírenství, odvětví autoopravárenství a oboru