IV.ÚS 499/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 499/22 ze dne 29. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Hany Humpolíkové, zastoupené JUDr. Michalem Janovcem, Ph.D., advokátem, sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 15 Co 200/2020-219 a výrokům II a III rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. září 2020 č. j. 10 C 120/2017-186, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Základní škola X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, resp. na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a že porušeny byly i principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 27. 1. 2017 č. j. 16 EXE 188/2015-197, vydaným v exekuční věci vedlejší účastnice (jako oprávněné) pro částku 55 634 Kč s příslušenstvím, podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil exekuci, vedlejší účastnici uložil zaplatit jednak stěžovatelce (jako povinné) náklady řízení o zastavení exekuce a jednak soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Exekvovaná částka představovala náklady soudního řízení, které bylo vedeno u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 186/2012, a důvodem zastavení exekuce bylo, že příslušné exekuční tituly byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 2703/15 (N 160/82 SbNU 513). 3. V záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu bylo v řízení o stěžovatelčině žalobě o zaplacení částky 55 634 Kč s příslušenstvím uloženo vedlejší účastnici (jako žalované) zaplatit stěžovatelce částku 30 134 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce 25 500 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II) a dále bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Okresní soud uvedl, že u vedlejší účastnice došlo k bezdůvodnému obohacení, když její pohledávka zanikla započtením v průběhu exekučního řízení a když byly příslušné exekuční tituly posléze zrušeny, že výše pohledávky uplatněné stěžovatelkou k započtení z titulu náhrady mzdy za dobu od července do října 2014 byla sporná, přičemž část této pohledávky byla uplatněna i v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 5/2016 (předtím sp. zn. 11 C 40/2017). Dále konstatoval, že není ve smyslu § 135 o. s. ř. rozhodnutím soudu v exekučním řízení vázán, a proto se musí zabývat výší stěžovatelčina "kompenzibilního" požadavku. V tomto ohledu zjistil, že část náhrady mzdy ve výši 46 714 Kč byla stěžovatelce již přiznána v řízení sp. zn. 8 C 5/2016, a tudíž jí zbývá za sledované období nárok na náhradu mzdy ve výši 30 134 Kč, přičemž k zániku vzájemných pohledávek došlo ke dni 7. 1. 2015. Z tohoto důvodu žalobu ve zbývající části zamítl. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II potvrdil, ve výroku III o nákladech řízení jej změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 703,75 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 7 553,39 Kč. K námitce stěžovatelky, že se soud nemůže zabývat otázkou započtení, neboť ta již byla vyřešena ve zmíněném exekučním řízení, krajský soud uvedl, že důvodem zastavení exekuce bylo zrušení exekučních titulů, a zmínil-li exekuční soud započtení, učinil tak v souvislosti s rozhodnutím o náhradě nákladů exekučního řízení, jinak se námitkou započtení a její důvodností nezabýval, takže nebylo vyřešeno, zda a v jaké výši nárok, který měla stěžovatelka namítnout k započtení, skutečně existoval, v jaké výši se setkal s pohledávkami oprávněné a v jaké výši došlo k jeho zániku započtením. Nejde tudíž o rozhodnutí podle § 135 o. s. ř., kterým by byl soud vázán. Judikatura zmiňovaná stěžovatelkou na posuzovanou věc nedopadá, naopak relevantní je právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí ze dne 9. 6. 1964 sp. zn. 4 Cz 94/65 (R 61/65) a rozsudku ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, kdy podle posledně uvedeného rozhodnutí řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka namítá, že soudy extrémně vybočily z procesních ústavně zaručených pravidel soudního řízení, což zdůvodňuje tím, že jí přiznaly právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku, které vzniklo plněním (resp. započtením pohledávky) z právního důvodu, který odpadl. Určující otázkou byla výše kompenzabilní pohledávky. Tuto otázku podle stěžovatelky meritorně vyřešil okresní soud v exekučním řízení (viz výše), když exekuci zastavil, přičemž podle ustálené praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 33 Odo 1078/2006) otázku existence pohledávky povinného a její zánik započtením proti vymáhané pohledávce již nelze v nalézacím řízení řešit, a to ani jako otázku předběžnou. Nárok, který uplatnila v exekučním řízení, představoval procesní obranu, přičemž opětovnému projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). 6. Proto se obecné soudy měly zabývat aplikací uvedeného ustanovení z hlediska závaznosti rozsudku, jde-li o řešení sporné právní otázky, přičemž s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 27. 10. 1999 sp. zn. 33 Cdo 1074/98) uvádí, že i když podle ní § 159a odst. 4 o. s. ř. spojuje rozsah závaznosti výslovně s výrokem pravomocného rozsudku, v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba zamítá, je nezbytné výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že výkladem § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném souvisejícím řízení se zabýval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. 25 Cdo 5/2000 a dospěl k závěru, že soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení posuzovat, a že princip respektování smyslu pravomocných rozhodnutí patří k obecným právním principům požívajícím ústavní ochranu, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02 (N 120/34 SbNU 245). 7. Nadto postup soudů nebyl správný ani za předpokladu, že by byly oprávněny řešit danou předběžnou otázku (tj. započtení). V prvé řadě spojily účinky kompenzačního projevu ze dne 24. 2. 2015 s nesprávným datem. Vedlejší účastnici byl kompenzační projev doručen dne 5. 3. 2015, účinky započtení nastaly ze zákona ke dni, kdy se stala splatnou druhá ze započítávaných pohledávek, tj. exekvovaná pohledávka vedlejší účastnice, a to dne 7. 1. 2015. Její pohledávka z roku 2014 tak zanikla započtením k okamžiku splatnosti pohledávky vedlejší účastnice dne 7. 1. 2015, přičemž není rozhodné, kdy byl projev směřující k započtení učiněn. Vyšly-li soudy ze stavu pohledávek ke dni nabytí právní moci rozsudku okresního soudu ze dne 18. 2. 2020 č. j. 8 C 5/2016-579, ve kterém se rozhodlo o výši dalších pohledávek, a přehlédly-li, že exekuční tituly vedlejší účastnice byly dávno zrušeny (a nebylo tak nač započítat), jednaly podle stěžovatelky svévolně. Bylo-li jejich cílem "dodatečně zregulovat" částky náhrad platů přiznané v řízení sp. zn. 8 C 5/2016, nemohly tak učinit v řízení o bezdůvodném obohacení (tedy v řízení s jiným předmětem), byť se i toto řízení snažily "transformovat" na řízení o náhradu platu. Šlo o jiné nároky např. v tom, že náhrada platu musí být uvedena jako hrubá mzda před zákonnými odvody, zatímco zápočet na náklady řízení se provede formou srážky z platu z "čistého" příjmu (§ 299 odst. 1 o. s. ř.) a za správné zúčtování je zodpovědný zaměstnavatel, tj. vedlejší účastnice. Nel