IV.ÚS 50/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 50/10 ze dne 10. 1. 2011 N 1/60 SbNU 3 Pokračování v přerušených řízeních v důsledku prohlášení konkursu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 10. ledna 2011 sp. zn. IV. ÚS 50/10 ve věci ústavní stížnosti REPCOLOR, s. r. o., se sídlem v Opatovicích nad Labem, Pohřebačka 44, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 59 INS 3937/2008-B-86 ze dne 17. prosince 2009, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nemůže pokračovat v přerušeném řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a z obdržených vyjádření k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka vzala zpět svou žalobu v řízení, v němž se po společnosti Mexx stav czech, s. r. o., (dále jen "žalovaná") domáhala zaplacení v žalobě uvedené částky, a to proto, že na žalovanou byl prohlášen konkurs a stěžovatelka svou pohledávku vůči žalované přihlásila v insolvenčním řízení. Městský soud v Praze na základě zpětvzetí žaloby stěžovatelkou usnesením č. j. 32 Cm 113/2008-34 ze dne 11. května 2009 rozhodl o zastavení řízení s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl, že se stěžovatelce po právní moci tohoto usnesení vrací soudní poplatek ve výši 108 240 Kč. Vzhledem k tomu, že řízení v této věci bylo již dříve ex lege přerušeno prohlášením konkursu, uvedené usnesení o zastavení řízení nenabylo právní moci, a nemohl tak být vrácen soudní poplatek, navrhla stěžovatelka dle ustanovení § 265 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), aby insolvenční soud rozhodl o pokračování v přerušeném řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 2009 č. j. MSPH 59 INS 3937/2008-B-86 rozhodl, že stěžovatelka nemůže pokračovat v přerušeném řízení. V odůvodnění uvedl, že toto řízení bylo zastaveno v době, kdy již bylo přerušeno prohlášením konkursu, a proto bylo usnesení o zastavení řízení vydáno v rozporu s ustanovením § 263 odst. 1 insolvenčního zákona. Insolvenční soud proto rozhodl dle ustanovení § 265 odst. 2 insolvenčního zákona a contrario. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti Městskému soudu v Praze vytýká, že napadené usnesení, jímž rozhodl o nepokračování v přerušeném řízení, odůvodnil zcela kuse a nezabýval se tím, zda jsou splněny podmínky pro pokračování v řízení. V důsledku nemožnosti pokračovat v řízení nebude stěžovatelčina věc skončena v přiměřené lhůtě, ale až po ukončení insolvenčního řízení, které může trvat několik let, přičemž po celou tuto dobu nebude stěžovatelka moci nakládat s částkou 108 240 Kč představující soudní poplatek, jež jí má být vrácen. Nemožnost nakládat s touto nikoli zanedbatelnou částkou ohrožuje podnikání stěžovatelky a stěžovatelce z této částky rovněž unikají zisky. Stěžovatelka upozorňuje, že Městský soud v Praze pominul její prohlášení, že na zpětvzetí žaloby trvá, a vyjadřuje přesvědčení, že zpětvzetí žaloby nelze odvolat a do úvahy nepřipadá jiné rozhodnutí než rozhodnutí o zastavení řízení. III. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a žalované jako vedlejších účastníků řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřila soudkyně JUDr. Zuzana Svobodová. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti upozorňuje, že stěžovatelka vzala svou žalobu zpět v době, kdy bylo řízení u nalézacího soudu přerušeno a bez souhlasu insolvenčního soudu nemohlo být vydáno žádné rozhodnutí, tím méně rozhodnutí o zastavení řízení a vrácení soudního poplatku. Pokud by insolvenční soud udělil souhlas s pokračováním v přerušeném řízení, nemohlo by být odklizeno nezákonné rozhodnutí o zastavení řízení a vrácení soudního poplatku by zvýhodnilo stěžovatelku, protože částku ve výši soudního poplatku přihlásila v insolvenčním řízení a insolvenční správce ji nepopřel. Stěžovatelka měla nejprve požádat o souhlas insolvenčního soudu s pokračováním v řízení, vzít zpět část pohledávky ve výši soudního poplatku a teprve poté vzít žalobu zpět a požádat o vrácení soudního poplatku. Toto vyjádření bylo zasláno k replice stěžovatelce. V této replice se stěžovatelka pozastavuje nad tím, že jí insolvenční soud a priori přisuzuje nekalý úmysl obohatit se na úkor ostatních věřitelů, ačkoli stěžovatelku nevyzval k jakémukoli doplnění návrhu na pokračování v řízení, souhlas s pokračováním nijak nepodmiňoval a svoje rozhodnutí odůvodnil pouze konstatováním nezákonnosti rozhodnutí téhož soudu o zastavení řízení. Stěžovatelka uvádí, že bude-li jí soudní poplatek vrácen, vezme přihlášku do insolvenčního řízení co do výše vráceného soudního poplatku zpět. Poukazuje rovněž na ustanovení § 186 odst. 1 insolvenčního zákona, který řeší situaci, kdy je pohledávka přihlášeného věřitele v průběhu insolvenčního řízení uspokojena, jakož i na ustanovení § 304 téhož zákona a uzavírá, že insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti má nástroje k zamezení případnému bezdůvodnému obohacení. Za Městské státní zastupitelství v Praze se vyjádřila JUDr. Jana Navrátilová, vedoucí jeho netrestního oddělení. Ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhla zrušení napadeného usnesení. Uvedla, že Městský soud v Praze aplikoval ustanovení § 265 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona způsobem, jenž vedl k omezení základních práv stěžovatelky. Souhlas s pokračováním v řízení sice nepřinese insolvenčnímu řízení bezprostřední prospěch, avšak povede k ukončení dlužníkova sporu způsobem, který nezatěžuje majetkovou podstatu, což je přínosné pro dlužníka i insolvenční řízení, a také bude zajištěno respektování práv stěžovatelky. Jako přiléhavější postup se jeví rozhodnutí o pokračování v řízení za podmínky, že by stěžovatelka vzala žalobu zpět a vzdala se práva na náhradu nákladů řízení. Žalovaná se prostřednictvím přípisu svého insolvenčního správce Mgr. M. D. postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdala. Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasili IV. Ústavní stížnost byla dle rozvrhu práce přidělena soudci Miloslavu Výbornému jako soudci zpravodaji. S jeho návrhem na vyhovění ústavní stížnosti se IV. senát při projednání věci dne 1. prosince 2010 neztotožnil. Proto byla předsedou senátu určena postupem podle ustanovení § 55 zákona o Ústavním soudu k vypracování nálezu jako nová soudkyně zpravodajka Vlasta Formánková. V. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody stěžovatelů chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud tedy není další instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy proto zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)], až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K tomu však v projednávané věci nedošlo, a proto Ústavní soud nemohl ústavní stížnosti vyhovět. Podle náhledu Ústavního soudu je v záhlaví citované rozhodnutí řádně (byť stručně) odůvodněno, neboť z něj je patrné, jakými úvahami byl soud veden. Ačkoli se Městský soud v Praze nezabýval hledisky pro rozhodnutí o pokračování v řízení stanovenými v § 265 odst. 3 insolvenčního zákona, nemá tato skutečnost podle náhledu Ústavního soudu za následek svévoli v jeho rozhodování, a to s ohledem na rozpor zastavení řízení s § 263 odst. 1 insolvenčního zákona. Za této situace by ani naplnění hledisek obsažených v § 265 odst. 3 insolvenčního zákona na jeho rozhodnut