IV.ÚS 500/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 500/12 ze dne 19. 3. 2014 N 38/72 SbNU 431 Nepřiměřeně restriktivní interpretace § 150 občanského soudního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 19. března 2014 sp. zn. IV. ÚS 500/12 ve věci ústavní stížnosti Lubomíra Mrštného, zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou, se sídlem Jaselská 205, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 457/2011-278 ze dne 22. 11. 2011, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, byl změněn výrok o nákladech řízení tak, že stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 89 403 Kč, a jímž byl stěžovatel zavázán k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 960 Kč, a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. I. Výrokem I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 457/2011-278 ze dne 22. 11. 2011 v části, v níž byl změněn výrok II rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 10 C 222/2007-239 ze dne 8. 3. 2011, a výrokem II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 457/2011-278 ze dne 22. 11. 2011 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud"), který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Česká kancelář pojistitelů (dále jen "vedlejší účastnice") podala dne 26. 9. 2007 u okresního soudu žalobu, v níž požadovala uhrazení částky 34 995 Kč s příslušenstvím; jednalo se o částku, kterou vedlejší účastnice vyplatila dle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, jako odškodnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti. Tuto částku poté vedlejší účastnice vymáhala po stěžovateli, který dopravní nehodu způsobil. 3. Obecné soudy vycházely z následujících skutkových zjištění: stěžovatel uzavřel dne 12. 8. 2003 s pojišťovnou Kooperativa, a. s., (dále jen "pojišťovna") smlouvu o pojištění za škodu způsobenou provozem vozidla (povinné ručení), ve které se zavázal k placení ročního pojistného ve výši 3 420 Kč. Jelikož se s dílčí platbou ve výši 837 Kč dostal do prodlení, zaslala mu pojišťovna upomínku ze dne 16. 7. 2004 s tím, že nedojde-li k úhradě do jednoho měsíce, pojištění zanikne dle § 12 zákona č. 168/1999 Sb. Stěžovatel se dne 10. 9. 2004, tedy po marném uplynutí lhůty pro dodatečné uhrazení dlužné částky, dostavil do pobočky pojišťovny, zde zaplatil požadovanou částku a současně i pojistné na následující rok. Zaměstnankyně pojišťovny peníze přijala a vystavila stěžovateli potvrzení o zaplacení. Stěžovatel se na základě jednání pracovnice pojišťovny domníval, že jeho pojištění trvá, a toto jeho přesvědčení bylo dále upevněno tím, že od pojišťovny obdržel tzv. zelenou kartu pro období od 12. 8. 2004 do 11. 8. 2005. Dne 9. 10. 2004 stěžovatel zavinil dopravní nehodu, kterou způsobil škodu ve výši 34 995 Kč. Pojišťovna se stěžovatelem zpočátku jednala jako se svým pojištěncem, například když obhlídku vozidla prováděl likvidátor pojišťovny, nicméně dne 9. 2. 2005 stěžovateli písemně oznámila, že jeho pojištění zaniklo ke dni 17. 8. 2004, neboť včas neuhradil nedoplatek na pojistném. Odškodnění proto poškozenému poskytla z garančního fondu vedlejší účastnice, která následně příslušnou částku, jak již bylo uvedeno, vymáhala prostřednictvím žaloby po stěžovateli. 4. Okresní soud nejprve žalobu vedlejší účastnice zamítl rozsudkem č. j. 10 C 222/2007-85 ze dne 29. 5. 2008. Soud sice vzal za prokázané, že formálně k zániku pojištění došlo, nicméně uplatněný nárok posoudil jako odporující dobrým mravům; stěžovatel sice formálně nebyl pojištěn, nicméně tento stav do značné míry zavinila pojišťovna, neboť kdyby od něj nepřevzala peníze, stěžovatel by nepochybně uzavřel pojistnou smlouvu novou a nárok vedlejší účastnice by tak nevznikl. Krajský soud k odvolání vedlejší účastnice rozsudkem č. j. 22 Co 439/2008-102 ze dne 26. 2. 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastnice by měla mít právo na uspokojení svého zákonného nároku, jelikož to nebyla ona, ale třetí osoba (pojišťovna), kdo jednal vůči stěžovateli v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud poté rozsudkem č. j. 10 C 222/2007-196 ze dne 19. 11. 2009 žalobu zamítl s tím, že se vedlejší účastnici nepodařilo prokázat, že obsahem zásilky zaslané pojišťovnou stěžovateli byla i zmíněná upomínka, a že tedy doručením zásilky počala běžet lhůta, jejímž marným uplynutím zaniklo pojištění stěžovatele. I proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání, kterému krajský soud rozsudkem č. j. 22 Co 244/2010-215 ze dne 21. 9. 2010 vyhověl, opět rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. I krajský soud se zabýval otázkou doručení upomínky o nezaplacení pojistného a na základě provedených důkazů, mimo jiné také výpovědi samotného stěžovatele při prvním jednání před okresním soudem, dospěl k závěru, že se vedlejší účastnici její tvrzení o doručení upomínky prokázat podařilo. 5. Okresní soud, v pořadí třetím, rozsudkem č. j. 10 C 222/2007-239 ze dne 8. 3. 2011 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici celkem 34 995 Kč s příslušenstvím. Okresní soud konstatoval, že byly splněny veškeré podmínky pro úspěšné uplatnění nároku, tzn. že stěžovatel odpovídal za způsobenou škodu dle § 427 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, že neměl v rozhodné době osobní automobil, kterým škodu způsobil, pojištěn a že vedlejší účastnice vyplatila poškozenému z garančního fondu částku odpovídající způsobené škodě. Ve vztahu k nákladům řízení aplikoval okresní soud ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádné ze stran s odůvodněním, že vznik soudního sporu nezavinil v podstatě ani stěžovatel, ani vedlejší účastnice, ale pojišťovna. Proti tomuto rozsudku podala odvolání jak vedlejší účastnice (do výroku o nákladech řízení), tak i stěžovatel (do všech výroků). Krajský soud posléze rozsudkem č. j. 22 Co 457/2011-278 ze dne 22. 11. 2011 rozhodnutí soudu ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 89 403 Kč (výrok I). Současně stěžovatele zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 960 Kč (výrok II). Krajský soud ve vztahu k nákladovému výroku uvedl, že postup pojišťovny sice nebyl zcela korektní, nicméně tuto okolnost, tj. jednání třetí osoby stojící vně vztahu účastníků tohoto řízení, nelze promítnout do jejich procesního vztahu v otázce náhrady nákladů řízení, potažmo ji hodnotit v neprospěch úspěšné vedlejší účastnice, která neměla možnost ovlivnit jednání pojistitele a při uplatnění svého postižního práva postupovala zcela v intencích zákona. 6. Stěžovatel napadl posledně uvedený rozsudek krajského soudu ústavní stížností, v níž namítal, že rozhodnutím o nákladech řízení dle zásady úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu došlo v jeho případě k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatel odkázal na rozsudek č. j. 10 C 222/2007-239 ze dne 8. 3. 2011, v němž okresní soud rozhodl o nákladech řízení dle § 150 občanského soudního řádu, čímž se dle přesvědčení stěžovatele ústavně konformním způsobem vyrovnal s nerovností postavení účastníků, kdy proti sobě stojí na jedné straně fyzická osoba a na straně druhé zákonem zřízená profesní organizace. Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, kdy úspěch ve věci závisel na chování třetí strany a kdy výkon práva na náhradu nákladů řízení ze strany vedlejší účastnice by byl v rozporu s dobrými mravy, okresní soud správně rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízen