IV.ÚS 500/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 500/13 ze dne 5. 11. 2013 N 180/71 SbNU 163 Aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na případy zadostiučinění za nemajetkovou újmu osob, způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, vydaném před účinností zákona č. 160/2006 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 5. listopadu 2013 sp. zn. IV. ÚS 500/13 ve věci ústavní stížnosti Anny Pospíšilové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 16 Co 324/2012-36 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. května 2012 č. j. 27 C 159/2011-20, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o přiznání zadostiučinění za nemateriální újmu vzniklou vzetím stěžovatelky do vazby v době komunistického režimu, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 16 Co 324/2012-36 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. května 2012 č. j. 27 C 159/2011-20 byla porušena základní práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 16 Co 324/2012-36 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. května 2012 č. j. 27 C 159/2011-20 se ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. února 2013 a doplněnou podáními ze dne 26. března 2013 a 21. května 2013, se stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že byla rehabilitována podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon č. 119/1990 Sb.") po 18. březnu 1992 a nárok na náhradu nemateriální újmy uplatnila ve lhůtě v tomto zákoně stanovené v ustanovení § 24 odst. 2. Podle názoru stěžovatelky jí nárok na náhradu nemateriální újmy vznikl. Napadená rozhodnutí proto považuje za diskriminační a porušující namítaná základní ústavně zaručená práva. K tomu stěžovatelka odkázala na jedenáct jiných srovnatelných případů neoprávněně vězněných před 18. březnem 1992, ve kterých bylo právo na náhradu nemajetkové újmy obecnými soudy uznáno, a na nálezy Ústavního soudu vydané dne 4. března 2013 pod sp. zn. IV. ÚS 3439/11 (N 37/68 SbNU 379) a dne 30. dubna 2013 pod sp. zn. IV. ÚS 662/12 (N 70/69 SbNU 255). II. Rekapitulace průběhu řízení 3. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 159/2011 (dále jen "soudní spis"). 4. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou, podanou dne 20. června 2011 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník řízení") zaplacení zadostiučinění - nemajetkové újmy v penězích, a to ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že stěžovatelka byla usnesením okresního prokurátora v Hodoníně ze dne 18. srpna 1970 sp. zn. Pv 545/70 vzata do vazby, přičemž k uvěznění došlo již dříve, a to 14. srpna 1970. Usnesením okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. září 1970 sp. zn. Nt 168/70 bylo zrušeno uvedené usnesení okresního prokurátora v Hodoníně a stěžovatelka byla z vazby propuštěna. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. února 2010 č. j. 1 Nt 1112/2009-11 byla podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyslovena účast stěžovatelky na soudní rehabilitaci. 5. Stěžovatelka dne 6. dubna 2010 požádala vedlejšího účastníka řízení o odškodnění a zadostiučinění za nezákonné věznění od 14. srpna 1970 do 7. září 1970. Vedlejší účastník řízení dopisem ze dne 22. prosince 2010 č. j. 106/2010-ODSK-Ro/4 přiznal stěžovatelce odškodnění ve výši 2 783 Kč za ztrátu na výdělku, náklady vazby a náklady původního trestního řízení. Zadostiučinění za nemateriální újmu stěžovatelce přiznáno nebylo s odůvodněním, že náhrada nemateriální újmy "nemá oporu v zákoně o soudní rehabilitaci, který je ve vztahu speciality k zákonu č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů." Pro případ, že stěžovatelka nebude s výší přiznaného odškodnění srozuměna, byla vedlejším účastníkem řízení odkázána na možnost uplatnění nároku soudní cestou. 6. Stěžovatelka proto dne 20. června 2011 podala žalobu o přiznání zadostiučinění za nemateriální újmu ve výši 15 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl s tím, že žalobou uplatňovaný nárok nemá, na základě skutečností uvedených stěžovatelkou, oporu v právu. K odvolání podanému stěžovatelkou Městský soud v Praze rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. III. Rekapitulace vyžádaných vyjádření a repliky 7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. března 2013 odkázal na obsah odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a tam uvedené důvody, které jej vedly k vydání potvrzujícího rozhodnutí. 8. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření ze dne 25. března 2013 rovněž odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, jež nadále považuje za správné. 9. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 18. dubna 2013 uvedl, že podle jeho názoru ze strany obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelkou namítaných práv. Vedlejší účastník řízení má za to, že pokud byla stěžovatelka vzata do vazby v roce 1970, nejeví se jako spravedlivé, aby stěžovatelce bylo, z titulu nezákonného zbavení osobní svobody vykonaného v roce 1970, přiznáno zadostiučinění po více jak čtyřiceti letech. K tomu se podle názoru vedlejšího účastníka řízení nabízí otázka, proč stěžovatelka, pokud výkonem vazby v roce 1970 pociťovala nemajetkovou újmu, návrh na svoji rehabilitaci nepodala již dříve a učinila tak až téměř po dvaceti letech po nabytí účinnosti zákona č. 119/1990 Sb. Za přiléhavou nepovažuje vedlejší účastník řízení ani úvahu o tom, že by na požadavek stěžovatelky na zadostiučinění za vazbu vykonanou v roce 1970 měla dopadat ustanovení Úmluvy, která se pro Českou republiku stala závaznou až 18. března 1992. Vedlejší účastník řízení zastává názor, že odpovědnost za škodu či nemajetkovou újmu je obecně vyvolána samotnou škodní událostí, jíž by v dané věci nepochybně mohlo být omezení svobody stěžovatelky, nikoliv následným rehabilitačním rozhodnutím, jež je chápáno "jen" jako podmínka pro vznik nároku. Závěr učiněný v nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 23. 5. 2012 (N 111/65 SbNU 497), totiž že "nárok stěžovatele na odškodnění se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci," je podle tvrzení vedlejšího účastníka řízení obtížně pochopitelný mimo jiné i proto, že Ústavní soud v odkazovaném rozhodnutí tomuto svému, dle přesvědčení vedlejšího účastníka řízení překvapivému (až revolučnímu) závěru nevěnoval v odůvodnění téměř žádný prostor, a dále se nadto nabízí teze, že tento názor fakticky zakládá retroaktivní působení Úmluvy, což se mu nejeví jako souladné s právem na spravedlivý proces. Vedlejší účastník řízení k celé věci podotkl, že věc má význam nejen pro individuální zájem stěžovatelky na reparaci křivd, k nimž došlo za minulého režimu, ale též pro pozici státu, jenž ostatně nemá mnoho jiných způsobů jak získat nové peněžní prostředky než zatížit ekonomicky činné subjekty daněmi. 10. Pokud by pak Ústavní soud dospěl k závěru, že by se měl nárok stěžovatelky opírat přímo o čl. 5 odst. 5 Úmluvy, měla by se podle názoru vedlejšího účastníka řízení na daný případ vztáhnout Úmluva jako celek, a nikoli jen některé její instituty (odškodnění) a jiné instituty (promlčení, prekluzi) dovozovat z vnitrostátních předpisů. Podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy se soud může věcí zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků podle všeobecně uznávaných prav