IV.ÚS 504/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 504/18 ze dne 26. 9. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem v Praze 2, Botičská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, č. j. KSBR 39 INS 20426/2011, 29 NSČR 14/2015-P20-19, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. června 2014, č. j. KSBR 39 INS 20426/2011-P20-5, odmítl přihlášku pohledávky stěžovatele s tím, že právní mocí usnesení se účast stěžovatele v řízení končí. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 25. listopadu 2014, č. j. KSBR 39 INS 20426/2011, 1 VSOL 801/2014-P20-13, rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatel zamítl. Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že je poškozeným v trestním řízení (rozsudky Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 4. května 2010, č. j. 61 T 1/2010-522, a ze dne 23. května 2011, č. j. 61 T 1/2010-679). V jiném řízení pak týž soud vyhlásil úpadek pachatelky, prohlásil konkurs na její majetek a vyzval nepřihlášené věřitele dlužnice k přihlášení pohledávek do 30 dnů (usnesení ze dne 10. ledna 2013, č. j. KSBR 39 INS 20426/2011-A-19). Stěžovatel svoji pohledávku přihlásil teprve 9. května 2014 - s odkazem na § 173 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále jen "insolvenční zákon"), neboť majetek dlužnice (pachatelky) byl zajištěn usnesením Police České republiky ze dne 28. dubna 2009, č. j. ORUH-145/TČ-80-2007-PAJ. Krajský soud v Brně shora uvedeným usnesením ze dne 17. června 2014 přihlášku odmítl s tím, že majetek byl zajištěn v jiném řízení a § 173 odst. 1 insolvenčního zákona se na danou věc neužije. Odvolací soud napadené usnesení sice potvrdil, v odůvodnění však uvedl, že nelze směšovat zajištění majetku upravené v ustanovení § 47 - 49 trestního řádu s ustanovením § 79d trestního řádu podle kterého byl v projednávané věci majetek zajištěn, k němuž se ustanovení insolvenčního zákona nevztahuje. Dovolací soud napadeným usnesením odmítl argumentaci vrchního soudu a vyloučil rozlišování zajištění v trestním řízení pro účely řízení insolvenčního; aplikací § 173 odst. 1 insolvenčního zákona by však v daném případě nastala nepřípustná pravá retroaktivita: stěžovatel by získal přednostní pořadí na základě pozdější právní úpravy, a proto dovolání zamítl. Stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká překvapivost, narušení legitimního očekávání určitého postupu (odkaz na rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 4809/12 a I. ÚS 1312/11), protože soud se musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi (viz rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 271/9 a Pl. ÚS 1/03). Nejvyšší soud pak podle stěžovatele účastníky v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 3271/12 neseznámil se svým právním názorem odlišným od názoru odvolacího soudu, neumožnil stěžovateli vyjádřit se a uplatnit námitky dříve než v ústavní stížnosti. Otázkou retroaktivity se žádný soud v průběhu řízení nezabýval; podle judikátu sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 je přitom jako překvapivé označeno i rozhodnutí soudu posuzujícího skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně - ani této judikatuře Nejvyšší soud nedostál. Podle stěžovatele nemá argumentace o retroaktivitě vliv na otázku včasnosti přihlášky; Nejvyšší soud směšuje zkoumání retroaktivních účinků ve vztahu k pořadí zajištění a ve vztahu k možnosti přihlášení pohledávky. Stěžovatel je přesvědčen, že novelou insolvenčního zákona byla lhůta k podání přihlášky v běžících řízeních prodloužena, z ničeho totiž neplyne, že by se nová právní úprava týkala jen později zajištěného majetku. Principu nepravé retroaktivity vyhoví i jiné způsoby výkladu zákona, nadto i pravá retroaktivita je přípustná, nezasáhne-li do právní jistoty třetích osob. Nejvyšší soud ve svém usnesení poukazuje právě na práva třetích osob, která však vznikla v rámci exekuce později, takže třetí osoby věděly, že jejich uspokojení je možné jen na základě souhlasu orgánů činných v trestním řízení, proto nemohly očekávat uspokojení ze zajištěného majetku a stěžovatel je nemohl předstihnout. Napadené usnesení stěžovatel považuje za formalistické a nerespektující vůli zákonodárce ani principy právního státu; výklad zákona nezohledňuje konkrétní okolnosti a zkracuje stěžovatele v jeho zaručených právech, zakotvených v čl. 11 a 36 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil za Nejvyšší soud dotčený předseda senátu, který se podrobně zabýval jednotlivými stížnostními okruhy argumentů. K tvrzené překvapivosti poukazuje na již v rozhodnutí uvedený závěr, že aplikací dotčeného pravidla se soudy zabývaly (byť chybně) v průběhu celého řízení, zopakoval, na základě jakých úvah soud aplikoval § 173 insolvenčního zákona - proto se v souladu s judikaturou Ústavního soudu (například nález sp. zn. III. ÚS 258/2003) nemůže jednat o překvapivé rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je definována v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (č. R 100/2013 Sbírky rozhodnutí a stanovisek), avšak tento termín stěžovatel zaměňuje se svým nesouhlasem s výsledkem řízení. Účastník dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 989/08, III. ÚS 3122/09), podle které není tzv. právo na spravedlivý proces porušeno, nezaloží-li soud svojí ucelenou argumentaci na podrobné oponentuře se vznesenými námitkami, ale (jen) logicky vysvětlí své úvahy, což Nejvyšší soud v daném případě učinil. Namítá-li stěžovatel porušení svých práv soudem provedeným výkladem zákona, nemá jeho tvrzení oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Účastník popisuje průběh řízení ve vztahu k právní úpravě s tím, že propadná lhůta pro podání přihlášek uplynula téměř půl roku před účinností novely insolvenčního zákona a stěžovatel mohl svoji pohledávku (vykonatelnou po právní moci rozsudku v trestní věci, jímž mu byla přiznána pohledávka z titulu náhrady škody) uplatnit v dostatečně dlouhé době od 8. listopadu 2011 do 11. února 2013, což však v rozporu se zásadou vigilantibus iura neučinil. Své zmeškání nemůže stěžovatel klást k tíži Nejvyššího soudu. Jak zajištění nemovitosti, tak i rozsudek, byly vydány v době, kdy nebyla možnost požadovat uspokojení pohledávky ze "zajištění". Nepřesné je podle účastníka i tvrzení o prodloužení lhůty k podání přihlášek (nepravá retroaktivita, respektive pravá v nezakázaném rozsahu); věřitel totiž může přihlásit vykonatelnou pohledávku po uplynutí propadné lhůty jen tehdy, jestliže zajištění podle trestního řádu vzniklo nejdříve po 1. srpnu 2013, jiný výklad by narušil princip právní jistoty i zákaz pravé retroaktivity. Proto Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout či zamítnout. Stěžovatel v replice vyjádřil nesouhlas s jednotlivými okruhy vyjádření účastníka a uvedl, že Nejvyšší soud se s jeho argumentací nevypořádal. Proto na ústavní stížnosti trvá. Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu stěžovatele s nepříznivými rozhodnutími soudů všech stupňů a je ve své podstatě jen polemikou s důvody, pro které byla odmítnuta jeho přihláška pohledávky věřitele. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho včas podanou přihlášku soudy odmítly neoprávněně. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že v trestní věci byly dne 28. dubna 2009 zajištěny nemovitosti obviněné, dne 23. května 2011 byl v trestní věci vynesen rozsudek, kterým byla dlužnici (odsouzené) uložena povinnost zaplatit stěžovateli 1 690 000 Kč. Dne 10. ledna 2013 byl vyhlášen konkurs na majetek dlužnice s možností v propadné lhůtě do 30 dnů přihlásit svou pohledávku; lhůta vypršela dne 11. února 2013. Dne 25. února 2013 byl vyhlášen zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), který (mimo jiné) novelizoval i § 173 odst. 1 insolvenčního zákona s účinností od 1. srpna 2013. Dne 27. dubna 2014 Okresní soud v Uherském Hradišti pod č. j. 13 T 254/2009-1392 zrušil zajištění nemovitostí dlužnice (usnesení nabylo právní moci a zajištění trvalo do 27. května 2014) a 7. května 2014 stěžovatel přihlásil svoji pohledávku v konkursním řízení. Zachování lhůty a oprávnění podat přihlášku přitom stěžovatel odvodil od novelizovaného znění § 173 odst. 1 insolvenčního zákona, podle kterého "kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době,