IV.ÚS 509/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 509/06 ze dne 27. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele R. P., zastoupeném JUDr. Hanou Poláškovou Wincorovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Erbenova 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 14. 6. 2006, č. j. 22 Cdo 2742/2005-377, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 2. 8. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 14. 6. 2006, č. j. 22 Cdo 2742/2005-377, jímž bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), ze dne 1. 2. 2005, č. j. 40 Co 1070/2004-342. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jeho dovolání mělo být meritorně projednáno, neboť bylo přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 2. 2005, č. j. 40 Co 1070/2004-342, který byl dovoláním napaden, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 11. 2003, č. j. 8 C 63/94-295, jenž se v důsledku pokynů obsažených v usnesení krajského soudu ze dne 8. 7. 2002, č. j. 40 Co 525/2000-224, lišil od rozsudku okresního soudu ze dne 8. 2. 2000, č. j. 8 C 63/94-161. Krajský soud v usnesení ze dne 8. 7. 2002, č. j. 40 Co 525/2000-224, vytkl okresnímu soudu, že se nezabýval reálnou dělitelností domu, dále mu uložil doplnit dokazování o nový geometrický plán, respektující platný katastrální operát, a konečně vyslovil právní názor, že při vypořádání podílového spoluvlastnictví musí cena vypořádacího podílu odpovídat ceně obvyklé, zatímco okresní soud se spokojil s tzv. cenou administrativní, a dále že tuto cenu je třeba zjistit podílem z ceny celé věci, nikoliv jako cenu, za níž by bylo možno převést spoluvlastnický podíl. Rozsudek okresního soudu ze dne 4. 11. 2003, č. j. 8 C 63/94-295, tyto pokyny respektoval, jak co do zpracování nového geometrického plánu, tak co do určení výše vypořádacího podílu. Jestliže byl tento rozsudek následně potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 2. 2005, č. j. 40 Co 1070/2004-342, bylo proti tomuto rozsudku dovolání ze zákona přípustné, neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Nejvyšší soud ČR proto pochybil, když se věcí odmítl meritorně zabývat, ačkoliv pro meritorní projednání věci byly splněny zákonné předpoklady. Nejvyšší soud se tak ve vztahu ke stěžovateli dopustil tzv. odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), majícího za následek porušení čl. 90 Ústavy ČR a ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jak vyplývá mimo jiné i z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 7. 7. 1994, sp. zn. I. ÚS 2/93. Stěžovatel rovněž upozornil na skutečnost, že ačkoliv okresní soud usnesením ze dne 4. 11. 2003, č. j. 8 C 63/94-291, vyloučil jeho návrh na zřízení věcného břemene k samostatnému projednání, zabýval se stejnou otázkou i krajský soud při svém druhém rozhodování v této věci, jak bylo patrno z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 1. 2. 2005, č. j. 40 Co 1070/2004-342. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 14. 6. 2006, č. j. 22 Cdo 2742/2005-377, zrušil. II. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a po odstranění vad podání přípisem ze dne 6. 10. 2006 splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti, vyžadované zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis okresního soudu, sp. zn. 8 C 63/94. Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření uvedl, že ústavně zaručené právo na spravedlivý proces nezahrnuje nárok na přezkoumání rozhodnutí ve třech instancích; v opačném případě by muselo být dovolání přípustné proti všem rozhodnutím odvolacích soudů. Z tohoto důvodu je vyloučeno, aby k odepření spravedlnosti došlo jen proto, že věc stěžovatele byla projednána pouze ve dvou a nikoliv ve třech instancích. Ústavně zaručená práva stěžovatele by proto nemohla být dotčena ani v případě, že by dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání pochybil. Ústavní stížnost stěžovatele je koncipována jako kdyby se jednalo o řádný opravný prostředek proti rozhodnutí dovolacího soudu a Ústavní soud byl čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví; taková pozice však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Námitky stěžovatele ostatně neobstojí ani věcně, neboť druhé rozhodnutí okresního soudu bylo co do dopadu na poměry žalovaného pro něj příznivější než rozhodnutí prvé, takže stěžovatel nebyl subjektivně oprávněn dovolání dle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu podat (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 820/2003). Nadto se dle konstantní judikatury nepovažují za závazný právní názor odvolacího soudu pokyny k doplnění dokazování (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000). Rozdílnost obou rozsudků soudu prvního stupně je tak v dané věci dána jen změnou ve skutkovém základu, který soud prvního stupně i po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem posuzoval samostatně. Nejvyšší soud ČR proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. R. P. a D. H. (dále jen "vedlejší účastníci") sdělili Ústavnímu soudu, že se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdávají. Na výše uvedená vyjádření reagoval stěžovatel replikou ze dne 22. 1. 2007, v níž uvedl, že na své ústavní stížnosti trvá. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že nemůže v případě, kdy se soud věcí odmítne zabývat, aniž by byly pro takový postup splněny zákonné podmínky, dojít k odepření spravedlnosti a tím i k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel v této souvislosti opětovně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2/93 a dále na článek "Dovolání jako poslední prostředek k ochraně práva", publikovaný v Bulletinu advokacie ročník 1998, číslo 6-7, str. 32. Stěžovatel se neztotožnil ani s tvrzením Nejvyššího soudu, že druhé rozhodnutí okresního soudu pro něj bylo příznivější. Součástí obou rozsudků byly i geometrické plány, které se však vzájemně lišily. Dle rozsudku okresního soudu ze dne 8. 2. 2000, č. j. 8 C 63/94-161, získal stěžovatel cca 33,2% děleného pozemku, zatímco dle rozsudku ze dne 4. 11. 2003, č. j. 8 C 63/94-295, pouze cca 28,5%. První rozsudek okresního soudu se tedy od druhého nelišil pouze co do výše vypořádacího podílu, nýbrž rovněž co do podílu výměry děleného pozemku, který měl připadnout stěžovateli, ve vztahu k výměře pozemku, který připadl vedlejším účastníkům. Stěžovatel dále uvedl, že posouzení toho, zda závěry odvolacího soudu obsažené v jeho prvním rozhodnutí v této věci byly skutečně závazným právním názorem, ponechává na posouzení Ústavního soudu. Stěžovatel následně doplnil svou ústavní stížnost přípisy ze dne 22. 1. 2007 a 6. 2. 2007, v nichž uvedl některé další skutečnosti, týkající se vztahů mezi ním a vedlejšími účastníky a rovněž upozornil, že se v případě předmětného sporu nejednalo o vypořádání podílového spoluvlastnictví, nýbrž o dědické řízení. K přípisům ze dne 22. 1. 2007 a 6. 2. 2007 nemohl Ústavní soud přihlédnout, neboť tyto úkony stěžovatel neučinil prostřednictvím svého právního zástupce. Pro úplnost je možno podotknout, že i kdyby Ústavní soud tvrzení stěžovatele zohlednil, tato by nebyla způsobilá jeho rozhodnutí ovlivnit, neboť neměla ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu žádnou relevanci. III. Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že Ústavní stížnost není důvodná. Z obsahu spisu okresního soudu, sp. zn. 8 C 63/94, Ústavní soud zjistil, že okresní soud výrokem I. rozsudku ze dne 8. 2. 2000, č. j. 8 C 63/94-161, zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejších účastníků k domu č. p. 79 na pozemku parc. č. 93/2, a pozemkům parc. č. 93/2 (zastavěná plocha a nádvoří) a parc. č. 33/27 (zahrada), zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Šumperku pro obec Bohuslavice, k. ú. Bohuslavice nad Moravou na listu vlastnictví č. 66. Okresní soud přikázal dům č. p. 79 a pozemek parc. č. 93/2 do podílového spoluvlastnictví vedlejších účastníků (výrok II. rozsudku) a pozemek parc. č. 33/27 rozdělil tak, že do vl