IV.ÚS 509/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 509/07 ze dne 16. 5. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 16. května 2007 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti L. D., zastoupeného JUDr. V. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2721/2005 ze dne 22. 11. 2006, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 Co 32/2005 ze dne 23. 5. 2005 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 14 C 81/2002 ze dne 12. 8. 2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 2, čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 2, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Napadená rozhodnutí, jak je patrno z jejich obsahu, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele směřující proti žalovaným 1) BAWAG Bank CZ, a. s. se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 40, 2) VEROLD Hradec Králové, s. r. o. se sídlem v Hradci Králové, bří. Štefanů 272, a 3) České spořitelně, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929. Svou žalobu stěžovatel odůvodňoval tvrzením neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. 7. 1997, uzavřené jím jako prodávajícím se 2. žalovaným jako kupujícím a dalším subjektem - 3. žalovaným (zástavním věřitelem) v návaznosti na tvrzení neplatnosti zástavních smluv uzavřených stěžovatelem se 3. žalovaným k zajištění pohledávky z úvěrů, poskytnutých 3. žalovaným společnosti Credit Bohemia, s. r. o. (jejímž jediným společníkem a jednatelem byl stěžovatel) a domáhal se určení, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě označených. Soud I. stupně po provedení řady důkazů žalobu stěžovatele shora označeným rozsudkem zamítl, když na základě provedeného dokazovaní učinil závěr, že kupní smlouva týkající se předmětných nemovitostí ze dne 10. 7. 1997 je ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák. platným právním úkonem, není neplatná ani pro rozpor se zákonem, obcházení zákona či pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.) a nebylo také prokázáno tvrzení stěžovatele, že by smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 obč. zák.). V odůvodnění svého rozhodnutí také soud I. stupně k tvrzení stěžovatele o tom, že zástavní smlouvy, které uzavřel se 3. žalovaným, jsou neurčité, konstatoval, že tyto byly uzavírány podle § 151a násl. obč. zák. v tehdy účinném znění a byť i po formální stránce nebyly zcela perfektní, nebyly jejich vady takového charakteru, že by způsobovaly jejich neplatnost, navíc podle závěru soudu pro posouzení podstaty sporu otázka platnosti zástavních smluv neměla ani významu. Také podle závěru odvolacího soudu, který se věcí zabýval z podnětu odvolání stěžovatele, je kupní smlouva platným právním úkonem, neboť převáděné nemovitosti v ní byly popsány dostatečně, a to i odkazem na znalecký posudek - jehož existenci v době uzavření smlouvy měl za prokázánu zprávou znalce a je zcela nerozhodné, že posudek nebyl označen jako její příloha. Vzhledem k tomu, že předmět převodu byl takto dostatečně vymezen, považoval odvolací soud stěžovatelem navržený důkaz místním ohledáním za nadbytečný. Za nedůvodnou považoval i námitku stěžovatele, že se jednalo o smlouvu lichevní. I kdyby nemovitosti byly prodány za cenu nižší než cenu obvyklou, není tato skutečnost sama o sobě důvodem neplatnosti smlouvy (§ 39 obč. zák.). Odvolací soud nepřisvědčil ani další námitce, že předmětnou smlouvou bylo nezákonně realizováno zástavní právo. Stěžovatel jako vlastník nemovitostí je totiž sám prodal třetímu subjektu a výtěžek z prodeje byl s jeho souhlasem použit na úhradu dluhu jiného subjektu - jehož byl jediným společníkem a jednatelem, přičemž zástavní věřitel se následně zástavního práva vzdal jednostranným úkonem. Rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k prvému a druhému žalovanému, vůči nímž má stěžovatel naléhavý právní zájem na požadovaném určení a kteří jsou ve sporu pasivně legitimováni, neboť první žalovaný je zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí a druhý žalovaný je účastníkem smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k těmto nemovitostem ze dne 18. 7. 1997, byl proto jako věcně správný potvrzen a ve vztahu k třetímu žalovanému byl potvrzen pro nedostatek pasivní legitimace na jeho straně, když tento netvrdí své vlastnické právo k nemovitostem a předmětnou kupní smlouvou na něj vlastnické právo k nim převedeno nebylo. Dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání, které stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal a jehož přípustnost opíral o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 věta prvá a § 218 písm. c) o. s. ř. Jak je patrno z podrobného zdůvodnění jeho rozhodnutí, dovolací soud ve vztahu k námitkám, podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], stěžovatelovy výhrady, týkající se neplatnosti kupní smlouvy, rozebral s podrobnou argumentací. Za nedůvodné považoval jeho tvrzení o nesprávném posouzení věci odvolacím soudem, který zcela opodstatněně dospěl k závěru, že převáděné nemovitosti byly ve smlouvě specifikovány dostatečně určitě, včetně převáděného příslušenství, venkovních úprav i součástí, které jsou popsány ve znaleckém posudku a jeho dodatku. Výslovný odkaz účastníků kupní smlouvy na tento znalecký posudek v části vymezující její předmět z něj učinil součást smlouvy a je - i podle dovolacího soudu - zcela nerozhodné, že tento posudek a jeho dodatek nebyl označen jako příloha, přičemž okolnost, že znalecký posudek a dodatek není ve spise založen, je podle dovolacího soudu nerozhodná. V souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 10. 7. 1997 je platným právním úkonem i podle § 39 obč. zák., neboť - jak bylo v rozhodnutí dovolacího soudu i s odkazem na skutková zjištění vysvětleno - nejedná se o nepřípustnou realizaci zástavního práva, když stěžovatel předmětnou smlouvou nemovitosti nepřeváděl na třetího žalovaného - zástavního věřitele, nýbrž na třetí subjekt - druhého žalovaného, přitom bylo v kupní smlouvě ujednáno, že kupní cena ve sjednané výši 18.000.000,- Kč bude druhým žalovaným uhrazena ve prospěch třetí žalované jako úhrada závazků z uzavřených smluv. Ani námitka stěžovatele, že se jednalo o tzv. lichevní smlouvu, nebyla způsobilou založit přípustnost dovolání. A to z důvodu, že třetí žalovaný nebyl smluvní stranou této smlouvy, nýbrž pouze vedlejším účastníkem (zástavním věřitelem) a ve vztahu stěžovatele a druhého žalovaného žádné okolnosti, jimiž je charakterizována lichevní smlouva zjištěny a ani tvrzeny nebyly. Stejně tak dovolací soud nepovažoval za důvodné námitky vztahující se k výši sjednané kupní ceny mimo jiné, jak uvedl, i proto, že nebylo vyloučeno, aby stěžovatel případně nemovitosti prodal jinému subjektu za vyšší kupní cenu a pokud se s druhým žalovaným dohodl právě na uvedené výši kupní ceny, šlo z jeho strany o zcela svobodné vyjádření jeho vůle, která nikterak nebyla ovlivněna třetím žalovaným, neboť ten -rozhodl-li se stěžovatel nemovitost prodat - požadoval z jejich prodeje (ze zpeněžení zástavy) minimálně částku 18.000,000,- Kč. Za opodstatněnou pak dovolací soud nepovažoval ani další námitku, že zástavní právo na nemovitostech stěžovatele nevázlo a že stěžovatel neměl postavení zástavního dlužníka vůči třetímu žalovanému, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že třetí žalovaný měl vůči společnosti Credit Bohemia, s. r. o. jako dlužníku - jejímž jediným společníkem a jednatelem byl stěžovatel - z titulu poskytnutých a čerpaných úvěrů neuhrazené pohledávky a stěžovatel jako vlastník zástavy - byť nebylo jeho povinností splnit dluh dlužníka z hlavního závazkového právního vztahu - měl povinnost vyplývající z podstaty zástavního práva, tj. trpět jeho zajišťovací a uhrazovací funkci, spočívající v tom, že nebude-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se třetí žalovaný jako zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy. Také předmět zástavního práva i pohledávky, které zabezpečovaly, byly podle dovolacího soudu v zástavních smlouvách označeny určitě a tvrzená okolnost, že stavba autocentra nebyla zapsána v katastru nemovitostí, dále, že při zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí došlo k vadám řízení a že žádost o zapsání vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí ze dne 14. 1. 1994 neobsahovala zákonem stanovené náležitosti, nemá na posouzení platnosti kupní smlouvy ani uzavřených zástavních smluv z hlediska hmotného práva význam. Dovolací soud tak uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Proti těmto rozhodnu