IV.ÚS 51/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 51/06 ze dne 16. 3. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Jednoty ORLA v Ostravě - Polance, Ostrava Polanka, zastoupené advokátem JUDr. Jiřím Miketou, Jaklovecká 18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 20 Cdo 541/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 6. 2. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 1997 sp. zn. 35 C 339/92 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 1998 sp. zn. 8 Co 1521/97 bylo prvnímu povinnému uloženo, aby se stěžovatelkou uzavřel do tří dnů od právní moci rozsudku dohodu, kterou vydá nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 1, vedeném u Katastrálního úřadu v Ostravě pro katastrální území Polanka nad Odrou jako pozemek p. č. 823/1 - ostatní plocha, ostatní komunikace a p. č. 843 - stavební plocha. Přestože v nalézacím řízení šlo dle stěžovatelky o vydání rozsudku na nahrazení projevu vůle dle ustanovení § 161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nebylo možno pro nesouhlas Katastrálního úřadu v Ostravě, nyní Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj se sídlem v Opavě, katastrální pracoviště v Ostravě, provést vklad práva s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2001 sp. zn. IV. ÚS 702/2000. Vzhledem k tomu, že tento nález konstatoval, že rozsudek nahrazující projev vůle není sám o sobě ve spojení s projevem vůle stěžovatelky způsobilý vyvolat účinky dohody o vydání věci, vyzvala stěžovatelka prvního povinného k uzavření dohody o vydání věci. V citovaném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že docílit uzavření dohody o vydání věci lze jen tak, že povinnému jsou ukládány pokuty do doby, než dobrovolně dohodu podepíše. Stěžovatelka respektovala nález Ústavního soudu, podala návrh na výkon rozhodnutí ukládáním pokut. Stěžovatelce je známo, že do vydání shora uvedeného nálezu Ústavního soudu nebyly prakticky problémy v řízeních o vkladu práva podle dohody o vydání věci v případě existence rozsudku nahrazujícího projev vůle povinné osoby. Vklad práva byl proveden na základě písemné dohody podepsané oprávněnou osobou, ke které byl připojen rozsudek nahrazující projev vůle opatřený doložkou právní moci. Nález Ústavního soudu však dle stěžovatelky tuto desetiletí zaužívanou praxi změnil. Stěžovatelce je známo i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. 20 Cdo 1330/2003, které se v odůvodnění přiklání k tomu, že smlouva o vydání věci, u níž byl projev vůle jedné ze stran nahrazen soudním rozhodnutím, je uzavřena okamžikem právní moci tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka s tímto závěrem Nejvyššího soudu souhlasí. V praxi se stěžovatelka nachází v situaci, kdy katastrální úřad není ochoten provést vklad práva na základě písemné dohody podepsané stěžovatelkou, k níž byl připojen rozsudek nahrazující projev vůle a ani jedna z povinných osob nehodlá věc dobrovolně vydat, přičemž stěžovatelka se nemůže domoci výkonu pravomocného rozhodnutí ani ukládáním pokut. Okresní soud dospěl v předmětném případě ke skutkovým zjištěním, z nichž vyplývá, že existuje pravomocný rozsudek nahrazující projev vůle k uzavření dohody o vydání věci. Odmítl však nařídit výkon rozhodnutí proto, že rozhodnutí nahrazující projev vůle nelze vykonat a že druhý povinný není v nalézacím řízení pasivně legitimován, neboť ustanovení § 59 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se právo trvalého užívání pozemku mění na výpůjčku, neznamená, že právo nakládat s pozemkem státu přešlo na vlastníka. Soudy při rozhodování o restitučních nárocích považovaly v minulosti za povinnou osobu v případě existence institutu trvalého užívání podle ustanovení § 70 hospodářského zákoníku právě trvalého uživatele a nikoli vlastníka, jímž byl stát. Stěžovatelka se domnívá, že povinnost uzavřít dohodu o vydání věci přešla na druhého povinného, neboť ten, kdo má věc ve výpůjčce, není oprávněn s takovou věcí nakládat. Dále stěžovatelka vznáší otázku, zda rozsudek vydaný dle ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. zakládá vznik právního úkonu, k němuž nahrazovaný projev vůle má směřovat, za situace, kdy existuje již projev vůle toho, kdo se vydání rozsudku domáhal. Stěžovatelka je toho názoru, že v důsledku pochybení obecných soudů došlo k porušení stěžovatelce zaručených práv, zakotvených v Listině základních práv a svobod v čl. 11 odst. 1, odst. 4, v čl. 36 odst. 1 a dále v Ústavě ČR v čl. 90. Do základního práva zajišťujícího ochranu majetku bylo zasaženo v tomto případě tak, že nedošlo k odnětí již existujícího vlastnictví, ale tím, že stěžovatelce nevzniklo vlastnické právo, ač bylo toto nabytí legitimně a logicky očekávat. V tomto směru stěžovatelka poukázala na konstantní judikaturu Ústavního soudu i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který za porušení základních majetkových práv považuje nejen odnětí již nabytého majetku, ale i případy, kdy subjekt nenabude majetek, ač toto nabytí mu přiznáno býti mělo. V tomto případě obecné soudy zavázaly držitele pozemku k uzavření dohody o jeho vydání stěžovatelce a stěžovatelka přesto v důsledku postupu obecných soudů očekávaný majetek nenabyla. IV. Ústavní soud přezkoumal předmětnou ústavní stížnost, načež dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací nekonformní s právním řádem jako významovým celkem, takto nesouladnou s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny, vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01, II. ÚS 523/02, III. ÚS 26/03 a další). Vyjádřeno jinými slovy, není tak nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy. V předmětném případě se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí dovolání ve věci výkonu rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 1997, který stanovil, že 1. odpůrce je povinen uzavřít s navrhovatelem do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dohodu, kterou vydá nemovitosti zapsané na listu vlastnickém č. 1, vedené u katastrálního úřadu v Ostravě, pro katastrální území Polanka nad Odrou jako parcela pozemek č. 823/1 - ostatní plocha, ostatní komunikace a parcela č. 843 - stavební plocha. Nejvyšší soud, obdobně jako nižší soudy, dospěl k závěru, že výše citovaný výrok Okresního soudu v Ostravě nelze ukládáním pokut vykonat, neboť již samotným jeho vyřčením je výrok vykonán, projev vůle je tím nahrazen. Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení shrnul judikaturu obecných soudů v případech nahrazení projevu vůle, přičemž dospěl k závěru, že výrok rozsudku, tak jak byl formulován nalézacím soudem, představuje jednu z forem výroku užívaných obecnými soudy v případech, kdy má být rozsudkem soudu nahrazen projev vůle účastníka řízení. Z hlediska kautel ústavního práva nespatřuje čtvrtý senát Ústavního soudu důvodu, pro který by se měl od Nejvyšším soudem formulovaných závěrů, jakkoli odchýlit. Rozvíjí-li stěžovatelka svoji právní argumentaci v duchu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/2000, je vhodné konstatovat, že Ústavní soud již v minulo