IV.ÚS 511/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 511/06 ze dne 9. 7. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti L. V. P., spol. s r. o., se sídlem Vranovská 217/19, 614 00 Brno, zastoupené JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem, AK se sídlem Vranovská 21, 614 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2006, čj. 5 Cmo 231/2004-123, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2003, čj. 36 Cm 438/97-59, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, kterými byla zamítnuta její žaloba na určení neplatnosti právního úkonu z důvodu neprokázání naléhavého právního zájmu. Ke skutkovým okolnostem případu stěžovatelka uvedla, že dne 31. 8. 1994 po podpisu úvěrové smlouvy s Bankou Haná, a.s., pracovníci banky předložili jednateli stěžovatelky příkaz k převodu 120 milionů Kč, o kterém měl jednatel za to, že jím převádí úvěrovanou částku z úvěrového účtu stěžovatelky na její běžný účet. Z výpisu z běžného účtu však bylo následně zjištěno, že převáděná částka nebyla připsána na účet stěžovatelky, ale na účet společnosti BH Bond, a.s.. Stěžovatelka popřela platnost čerpání úvěru, tvrdila, že jej nečerpala, neboť vycházela z toho, že omylem podepsaný příkaz k úhradě nemohl představovat vůli úvěr čerpat. K dohodě s bankou však nikdy nedošlo a banka pohledávku postoupila; posledním postupníkem se stala Česká konsolidační agentura. S právním názorem obecných soudů, že žaloba na určení neměla preventivní charakter, stěžovatelka nesouhlasila. Připustila, že v době, kdy o žalobě bylo rozhodováno, bylo již v jiném řízení (vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 125/2000) rozhodnuto o žalobě na plnění z předmětné úvěrové smlouvy, v tomto řízení byla jako žalovaná neúspěšná a podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Stěžovatelka zároveň upozornila, že kdyby obecné soudy rozhodly o její žalobě na určení podané dne 6. 8. 1997 bez zbytečných průtahů, mohlo určení neplatnosti právního úkonu k převodu 120 milionů Kč představovat základní ochranu jejích práv v řízení o žalobě na plnění. Právě tato rozhodnutí představují dle jejího názoru její trvající naléhavý právní zájem na určení neplatnosti žalovaného právního úkonu. Stěžovatelka připojila i výhrady k právnímu názoru obecných soudů, že k nepromlčení práva z relativně neplatného právního úkonu postačilo vznést tuto námitku u žalovaného; tento právní názor nepovažuje za zcela jistý za situace, kdy od předmětného úkonu uplynulo více než deset let. V závěru své ústavní stížnosti shrnula, že obecné soudy přehlédly, resp. nevypořádaly se s kauzální závislostí obou právních vztahů vzájemně se podmiňujících, a že interpretovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu bez přihlédnutí ke skutkovým okolnostem daného případu. Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 36 Cm 438/97, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 6. 8. 1997 proti BH Capital, a. s., domáhala určení, že je neplatný její právní úkon učiněný dne 31. 8. 1994 vůči Bance Haná, a.s., formou podpisu příkazu k úhradě k převodu 120 milionů Kč z účtu plátce č. 31000-214/2200 na účet příjemce č. 2321-22307-214/2200. V žalobě popsala okolnosti, za kterých byl příkaz podepsán, upozornila na podmínky čerpání úvěru sjednané v úvěrové smlouvě č. 940000303, poukázala na to, že příkaz byl (nesprávně) vyplněn pracovníkem banky a tvrdila, že byl jejímu jednateli k podpisu podstrčen; ten ho po několikahodinovém jednání o úvěru kontroloval jen zběžně a podepsal ho v přesvědčení, že jím převádí peníze z úvěrového účtu stěžovatelky na její běžný účet. Po následném zjištění, že předmětná částka byla převedena na účet společnosti BH Bond, a. s., se stěžovatelka dovolala jeho relativní neplatnosti, což však banka neuznala. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětného právního úkonu stěžovatelka odůvodnila tím, že žalovaný dovozuje čerpání úvěru, čímž jí vzniká povinnost tuto částku vrátit. Pokud by ale soud shledal právní úkon neplatný, žádná pohledávka žalovaného za stěžovatelkou by nevznikla. V opačném případě by pohledávka vznikla a v důsledku postoupení přešla z žalovaného na IPB, a.s., dále na ČSOB, a.s., a naposledy na ČKA (Českou konsolidační agenturu). Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem. Důvody, ve kterých stěžovatelka spatřovala svůj naléhavý právní zájem, označil za irelevantní z hlediska jeho existence, neboť dle názoru soudu "posouzení otázky platnosti předmětného příkazu k úhradě představuje jen předběžnou otázku pro závěr, zda převod finančních prostředků ve výši 120 milionů Kč uskutečněný na základě realizace předmětného příkazu k úhradě byl učiněn z právního důvodu nebo bez právního důvodu, tedy je jen předběžnou otázkou k příslušné žalobě na plnění". Tento právní názor potvrdil v odvolacím řízení i Vrchní soud v Olomouci po zjištění, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2003, čj. 41 Cm 125/2000-164, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2005, čj. 4 Cmo 145/2004-270, bylo stěžovatelce (jako straně žalované) uloženo zaplatit žalovanou částku z titulu čerpání úvěru ve výši 120 milionů Kč s tím, že čerpání úvěru bylo prokázáno příkazem k úhradě, kterým byly peněžní prostředky převedeny z účtu banky na běžný účet stěžovatelky; jak ta s nimi poté naložila, bylo bez významu pro povinnost splatit úvěr. Ústavní soud, který není součástí obecné soudní soustavy a kterému nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím či jiným zásahem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Stěžovatelka namítla porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska ústavně zaručených procesních práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky se zamítnutím žaloby na určení neplatnosti právního úkonu z důvodu neexistence procesních předpokladů uplatnění takového typu žaloby, tj. nedostatku naléhavého právního zájmu. Právně relevantním předmětem přezkumu tedy byla otázka výkladu a aplikace ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a to z pohledu ústavní konformity takového výkladu. Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze u soudu uplatnit návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Protiústavnost uvedené procesní normy stěžovatelka netvrdila a ani Ústavní soud o její konstituční konformitě pochybnosti neměl. Žaloba na určení práva je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jak krajský i vrchní soud v napadených rozhodnutích zdůraznily, jde o žalobu svou povahou preventivní, jejímž účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu; její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelčin) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Platí pravidlo, že dospěje-li soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení (určovací žaloba se nejeví být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva), zamítne žalobu, aniž by se musel zabývat meritem věci. Ústavní soud se s touto premisou teorie i praxe ztotožňuje a zásadně respektuje, že to jsou především obecné soudy, které relativně neurčitý pojem "naléhavý právní zájem" v individuálních případech vymezují a interpretují v kontextu se všemi konkrétními okolnostmi daného případu. Z ústavněprávního hlediska bylo věcí Ústavního soudu, aby posoudil, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po posouzení napadených rozhodnutí a po prostudování připojeného spisu Krajského soudu v Brně Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů nic, co by svědčilo o důvodnosti ústavní stížnosti. Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení byla odůvodněna jedn