IV.ÚS 511/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 511/10 ze dne 28. 6. 2011 N 124/61 SbNU 817 K rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení v odvolacím řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) - ze dne 28. června 2011 sp. zn. IV. ÚS 511/10 ve věci ústavní stížnosti a) Z. Č., nar. 1933, b) Z. Č., nar. 1957, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 392/2009-154 ze dne 18. 11. 2009, jímž byla 2. vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada nákladů řízení za právní zastupování advokátem, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. městské části Praha 13, se sídlem Praha 5, Sluneční nám. 2580/13, 2. Ing. V. Š. a 3. J. K. N. jako vedlejších účastníků řízení. Výrok I. Výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 392/2009-154 ze dne 18. 11. 2009 bylo zasaženo do základního lidského práva stěžovatelů na ochranu majetku a na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 392/2009-154 ze dne 18. 11. 2009 se proto ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť Městský soud v Praze předvolal k ústnímu jednání i 2. vedlejšího účastníka a posléze mu přiznal nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to i přesto, že žalobu proti němu vzali stěžovatelé zpět; současně s uvedeným návrhem podali i odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé. V souladu se zpětvzetím žaloby vymezili jak účastníky odvolacího řízení, tak jeho předmět, přičemž odvolání se práv a zájmů 2. vedlejšího účastníka nedotýkalo. Rozhodoval-li odvolací soud za této situace o právech a povinnostech ve vztahu k 2. vedlejšímu účastníkovi, kdy mezi ním a stěžovateli nabylo rozhodnutí soudu prvního stupně právní moci, mělo tím dojít k porušení Ústavy, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zejména pak čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhli zrušení výroku II citovaného rozhodnutí. II. Obsah napadeného rozhodnutí 2. Z rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 392/2009-154 ze dne 18. 11. 2009 se podává, že jmenovaný soud potvrdil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 8 C 182/2008-109 ze dne 21. 1. 2009. K procesním otázkám pak konstatoval, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2009 č. j. 8 C 182/2008-137 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009 č. j. 28 Co 231/2009-146 bylo vysloveno, že zpětvzetí žaloby týkající se pozemku parc. č. 453/2 vůči 2. vedlejšímu účastníkovi není účinné. Odvolací soud přezkoumal v mezích podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně i předcházející řízení (ustanovení § 212 a 214 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V závěru rozhodnutí uvedl, že výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Ve sporu úspěšnému 2. vedlejšímu účastníkovi pak přiznal náhradu za právní zastupování advokátem, a to v celkové výši 24 514 Kč. III. Rozhodný obsah soudního spisu 3. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Z něj se podává, že stěžovatelé spolu s 3. vedlejším účastníkem (dále též jen "žalobci") podali žalobu o určení vlastnického práva vůči dvěma žalovaným, tj. vůči 1. a 2. vedlejšímu účastníkovi, přičemž ve vztahu k 2. vedlejšímu účastníkovi šlo o určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 453/2 v k. ú. Stodůlky, obec Praha, k němuž 1. vedlejší účastník žádná práva neměl. Tato žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Žalobcům byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně 2. vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 25 585 Kč. Dne 18. 3. 2009 vzali žalobci svůj návrh stran určení vlastnictví k pozemku parc. č. 453/2 vůči 2. vedlejšímu účastníkovi zpět. Obvodní soud pro Prahu 5 o tomto návrhu rozhodl svým usnesením č. j. 8 C 182/2008-137 ze dne 23. 4. 2009 tak, že zpětvzetí žaloby prohlásil za neúčinné. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením č. j. 28 Co 231/2009-146 ze dne 10. 6. 2009 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Žalobci však současně se zpětvzetím žaloby podali v ten samý den odvolání do rozsudku ve věci samé, ale pouze do těch částí výroků rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, které se týkaly žaloby vůči 1. vedlejšímu účastníkovi. Tento den taktéž uplynula odvolací lhůta; 1. vedlejší účastník ani 2. vedlejší účastník odvolání nepodali. IV. Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení 4. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten svým přípisem sdělil, že dle digitální evidence spisu byl právní zástupce 2. vedlejšího účastníka na jednání předvolán zřejmě omylem; z důvodu absence spisu se nemohl podrobněji vyjádřit k jednotlivým námitkám stěžovatelů. Hlavní účastník se k upuštění od ústního jednání nevyjádřil. Ústavní soud se rozhodl postupovat v souladu s poučením, které mu poskytl, a proto se předpokládá, že proti dalšímu postupu neměl námitky (§ 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 o. s. ř.). 5. Ústavní stížnost byla zaslána 1. vedlejšímu účastníkovi, ten se svého postavení podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdal. 6. Ústavní stížnost byla dále zaslána 2. vedlejšímu účastníkovi, ten svého práva nevyužil, ve věci se nevyjádřil. Ústavní soud se rozhodl postupovat v souladu s poučením, které mu poskytl, a proto se předpokládá, že proti dalšímu postupu neměl námitky (§ 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 o. s. ř.). 7. Ústavní stížnost byla dále zaslána 3. vedlejšímu účastníkovi; k jeho vyjádření však nemohlo být přihlédnuto. I přes výslovné poučení, že musí být zastoupen advokátem, byla Ústavnímu soudu doručena elektronická zpráva Mgr. P. M., dle vlastních slov "rodinného přítele a právního zástupce paní J. K. N.", bez zaručeného elektronického podpisu; Mgr. P. M. se neprokázal plnou mocí, v evidenci České advokátní komory je veden jako advokátní koncipient. Ústavní soud se rozhodl postupovat v souladu s poučením, které mu poskytl, a proto se předpokládá, že proti dalšímu postupu neměl námitky (§ 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 o. s. ř.). 8. Vyjádření účastníka řízení bylo zasláno stěžovatelům k replice. Ti využili svého práva a zhodnotili vyjádření účastníka řízení tak, že v omylu provedené předvolání 2. vedlejšího účastníka k odvolacímu řízení (a následné přiznání náhrady nákladů řízení) nic nemění na skutečnosti, že v době rozhodování odvolacího soudu o odvolání již žádné řízení - z důvodu věci rozsouzené a pravomocně skončené - neprobíhalo. Uzavřeli, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. 9. Ústavní soud neshledal, že by bylo možné očekávat od ústního jednání další objasnění věci, a proto od něj se souhlasem všech účastníků podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upustil. V. Východiska 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 11. Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do nichž mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je zpravidla oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Obdobně bude soud chránit zá