IV.ÚS 512/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 512/12 ze dne 13. 3. 2013 N 41/68 SbNU 419 Zjevný rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 13. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 ve věci ústavní stížnosti Jiřiny Bermannové, zastoupené JUDr. Janem Hostinským, LL.M., advokátem, se sídlem Kostelní zmola 9, 612 00 Brno, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2011 č. j. 37 Co 2/2009-135 a ústavní stížnosti Ing. Jiřího Šimíčka, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, se sídlem Pekárenská 12, 602 00 Brno, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2011 č. j. 37 Co 2/2009-135 vydaného v řízení o stěžovatelově žalobě na zaplacení dlužného nájemného, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Františka Krause jako vedlejšího účastníka řízení. I. Věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 512/12 a sp. zn. IV. ÚS 1064/12 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 512/12. II. Výrok I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2011 č. j. 37 Co 2/2009-135 se ruší, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Ústavní stížnost stěžovatelky se odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 14. 2. 2012 a vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 512/12 se stěžovatelka Jiřina Bermannová domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2011 č. j. 37 Co 2/2009-135 (co do obsahu ústavní stížnosti jen výroků II a III tohoto rozsudku) pro porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 90 Ústavy a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva na právní pomoc garantovaného článkem 37 odst. 2 Listiny. Dne 20. 3. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele Ing. Jiřího Šimíčka, která byla zaevidována pod sp. zn. IV. ÚS 1064/12 a jíž se stěžovatel domáhal zrušení výroku I téhož rozsudku z důvodu porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny. 2. Z uvedeného je patrno, že oba stěžovatelé napadají totéž rozhodnutí obecného soudu, které bylo vydáno v řízení, jehož byli účastníky, byť každý v jiných, toliko jemu nepříznivých výrocích. Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 o. s. ř. může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. V případě shora uvedených ústavních stížností jsou tyto zákonné předpoklady naplněny, pročež Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity tyto věci spojil ke společnému řízení. II. 3. Z ústavních stížností, jejich příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 42 C 93/2007 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 7. 2008 č. j. 42 C 93/2007-86 zamítl žalobu stěžovatele Ing. Jiřího Šimíčka, jíž se domáhal po stěžovatelce Jiřině Bermannové a žalovaném Františku Krausovi zaplacení částky ve výši 54 304 Kč s úrokem z prodlení z titulu dlužného nájemného (výrok I), a stěžovateli uložil zaplatit stěžovatelce a žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II). Vysvětlil, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by mu stěžovatelka a žalovaný dlužili jakoukoli částku na nájemném po dobu trvání nájemního vztahu a ani z titulu bezdůvodného obohacení po skončení nájmu do vyklizení užívaného bytu dne 26. 2. 2006. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 12. 2011 č. j. 37 Co 2/2009-135 výrok I rozsudku soudu prvního stupně "změnil" tak, že žalobu ohledně částky 31 100 Kč s úrokem z prodlení zamítl a ohledně částky 23 204 Kč s úrokem z prodlení zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II), a žádnému z účastníků nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Vyložil, že na základě ustanovení § 676 odst. 2 občanského zákoníku došlo k obnovení nájmu bytu, který tak skončil až na konci června 2006 bez ohledu na jeho dřívější vyklizení, následkem čehož došlo ke vzniku dluhu na nájmu v žalované výši s tím, že částka 31 100 Kč již byla uhrazena, a proto rozsudek městského soudu částečně potvrdil a částečně změnil. Náhradově nákladové výroky II a III svého rozhodnutí odůvodnil tím, že "nelze hovořit o podstatném úspěchu některé ze stran / rozdíl po vzájemném úspěchu a neúspěchu ve věci činí zhruba 15 %". Následně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 4. 2012 č. j. 37 Co 2/2009-146 zamítl stěžovatelův návrh na vydání opravného usnesení, neboť ačkoliv byl rozsudek tohoto soudu výrokově formulován tak, že žaloba byla zamítnuta v plném rozsahu, přestože jí mělo být správně zčásti vyhověno, nelze toto pochybení postupem dle ustanovení § 164 o. s. ř. zhojit. III. 4. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že výrok I jím vydaného rozsudku, jímž bylo jeho žalobě částečně vyhověno, postrádá určení lhůty ke splnění povinnosti žalovaných, v důsledku čehož trpí nevymahatelností cestou exekuce a porušuje stěžovatelovo legitimní očekávání, že bude v jeho prospěch vydáno reálně vykonatelné rozhodnutí. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy jeho věc nesprávně právně kvalifikovaly a nevysvětlily, z jakého důvodu nevzaly v potaz listinu o uznání dluhu stěžovatelky a žalovaného ze dne 27. 6. 2006, která zakládala nárok na celou žalovanou částku; stěžovatel je přesvědčen, že tento důkazní prostředek byl odvolacím soudem hodnocen svévolně a extrémně v jeho neprospěch. 5. Stěžovatelka je názoru, že jí jakožto úspěšnému účastníkovi řízení měla být přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatelova žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta. IV. 6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka Františka Krause, jakož i vyjádření stěžovatelů ve vztahu k ústavní stížnosti druhého stěžovatele. 7. Předseda senátu Krajského soudu v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 8. Vedlejší účastník František Kraus ani stěžovatelé se (vzájemně vůči svým návrhům) nevyjádřili. V. 9. Po shora rekapitulovaném průběhu řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů stěžovatelů a účastníka řízení. S ohledem na ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu (v této souvislosti zvláště budiž zdůrazněna novela provedená zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013) se již proto nemusel dotazovat účastníků, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, resp. přikládat relevanci jejich dřívějším vyjádřením, a ve věci rozhodl bez konání ústního jednání. Na to, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti této novely bude Ústavní soud, pokud jde o procesní postupy, pokračovat dle nových pravidel, Ústavní soud upozornil všechny účastníky řízení a širokou veřejnost ve sdělení ze dne 18. 12. 2012, které bylo vyhlášeno pod č. 469/2012 Sb. Pro úplnost Ústavní soud současně dodává, že v řízení neprováděl dokazování a vyšel toliko ze spisu - zvláště pak znění napadených rozhodnutí a z písemných podání stěžovatelů a účastníka řízení. VI. 10. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadné a přípustné ústavní stížnosti předložili včas k podání ústavní stížnosti oprávnění a advokátem zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrhy, k jejichž projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele Ing. Jiřího Šimíčka je zčásti důvodná a ústavní stížnost stěžovatelky Jiřiny Bermannové je zjevně neopodstatněná. VII. 11. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti výkladu a