IV.ÚS 512/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 512/22 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Gregora, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem, sídlem Národní 60/28, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2021 č. j. 25 Cdo 3909/2020-347 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2020 č. j. 3 Co 66/2019-326, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Vydavatelství Pražan, spol. s r. o., v likvidaci, sídlem Ohradní 1087/63, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva (svobody) a ústavněprávní principy zakotvené v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 1. 2015 č. j. 34 C 101/2010-201, v I. výroku, jímž tento soud uložil vedlejší účastnici povinnost uveřejnit v periodiku Pražan omluvu stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalobci) v tam uvedeném znění, ve II. výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, mělo-li být ve znění omluvy použito slovo "velmi", ve III. výroku, jímž bylo uloženo vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 30 000 Kč, ve IV. výroku v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 950 000 Kč, jinak ho v tomto výroku změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli (dalších) 20 000 Kč. Vrchní soud dále změnil doplňující rozsudek městského soudu ze dne 27. 3. 2019 č. j. 34 C 101/2010-304 tak, že do textu omluvy podle I. výroku rozsudku městského soudu ze dne 14. 1. 2015 je vedlejší účastnice povinna zahrnout rovněž text uvedený v I. výroku doplňujícího rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice byla vydavatelem časopisu Pražan, ve kterém byl v březnu 2010, v mutaci pro Prahu 1, publikován článek "Privatizace jen pro vyvolené", obsahující nepravdivé informace, že koupě nemovitosti stěžovatele v ulici U Lužického semináře "není první nestandardní operace s nemovitostmi" v jeho "režii", resp. že "ještě v době, kdy seděl v zastupitelstvu Praha 1, měl totiž od svého chlebodárce koupit za 2 miliony dům ve stejné ulici, kde bydlí, ten pak obratem prodal za 33 milionů korun". Dále byly v článku nepravdivé informace o údajně podezřelém zkolaudování zasklení lodžie v bytě stěžovatele a o tom, že ostatním nájemcům bytového domu zabraňoval v dokončení privatizace jejich bytů. Vrchní soud dospěl k závěru, že v článku zmíněnými nepravdivými informacemi bylo zasaženo do osobnostních práv stěžovatele, neboť tyto informace byly způsobilé vážně poškodit jeho čest, pověst a dobré jméno, a proto je namístě, aby vedlejší účastnice odčinila stěžovateli újmu podle § 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to jak formou omluvy (ve stěžovatelem požadovaném znění s výjimkou slova "velmi" v textu), tak peněžitým zadostiučiněním. Náhradu v penězích přitom vrchní soud revidoval jen v její výši stanovené městským soudem na 30 000 Kč, neboť dospěl k závěru, že 50 000 Kč lépe vystihuje způsob a závažnost zásahu do osobnostních práv stěžovatele. 3. Proti rozsudku vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.) odmítl (I. výrok) s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozsudek vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody, pro které by relevantní právní otázky, dovolacím soudem již vyřešené, měly být posouzeny jinak. Nejvyšší soud též rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že úvahy vrchního soudu o výši přiměřeného zadostiučinění nelze pokládat za zjevně nepřiměřené a vymykající se ustálené judikatuře, včetně rozhodnutí Ústavního soudu. Podle Nejvyššího soudu vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a své právní posouzení opřel o konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Zejména zohlednil, že k zásahu do osobnosti stěžovatele došlo prostřednictvím regionálního periodika, nikoliv celostátního deníku, a stěžovatel se odmítl v předmětném článku vyjádřit a prezentovat tak své stanovisko k věci (stěžovatelova oponentura představuje námitky proti skutkovému zjištění, které nepodléhají dovolacímu přezkumu). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelův případ je třeba odlišovat od soudních rozhodnutí týkajících se sporů mezi tzv. mediálními celebritami a celostátně vydávaným bulvárním tiskem, a to se zřetelem k rozdílným okolnostem i dopadům zásahů do osobnostních práv. Nejvyšší soud se vyjádřil rovněž k důsledkům skutečnosti, že se na zásahu do osobnostních práv stěžovatele podílelo více subjektů, což představuje důvod ke snížení peněžité náhrady, jejíž zaplacení bylo uloženo vedlejší účastnici, jakož i k vlivu nákladů řízení na celkovou peněžní bilanci sporu pro stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že jemu přiznaná peněžitá náhrada není důstojná a neplní funkci satisfakční, natož preventivně sankční, jak požaduje Ústavní soud ve své judikatuře. Požadovanou částku 1 000 000 Kč nepovažuje za přepjatou v porovnání s náhradami přiznanými tzv. mediálním celebritám. Má rovněž za to, že v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mu měla být přiznána náhrada za uhrazené soudní poplatky v plné výši, a nikoliv poměrně. Upozorňuje, že vedlejší účastnice je v likvidaci a je proti ní již 3,5 roku marně vedena exekuce pro marginální částku 17 721 Kč. Poukazuje na to, že po zaplacení soudního poplatku a náhrady nákladů řízení mu z přisouzené náhrady (bude-li vůbec zaplacena) zbude jen nepatrná částka. Vrchní soud se navíc podle stěžovatele nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, tudíž je nepřezkoumatelné. 5. Stěžovatel zpochybňuje tvrzení vrchního soudu, podle kterého "se odmítl vyjádřit a prezentovat v článku své stanovisko, byť mu k tomu byl dán prostor". Stěžovatel namítá, že byl kontaktován Alešem Martínkem, nicméně z jeho soukromé (nikoli redakční) e-mailové adresy, a soudy ho v řízení neidentifikovaly a nevyslechly. Není tedy pravdou, že se stěžovatel odmítl vyjádřit a prezentovat své stanovisko k článku. Obecné soudy nevzaly v potaz ani stěžovatelovu komunikaci s šéfredaktorkou periodika Pražan. 6. Stěžovatel se dále vymezuje proti tvrzení vrchního soudu, že nelze srovnávat dopady sporného článku uveřejněného v regionální mutaci periodika Pražan s dopady článku uveřejněného v celostátním deníku. Obecné soudy se nezabývaly dopady difamačního článku, pouze ho obecně srovnaly s článkem v Hospodářských novinách, v souvislosti s nímž byla stěžovateli přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 85 000 Kč. Stěžovatel tuto nižší náhradu uznal jako postačující vzhledem k tomu, že autor článku v Hospodářských novinách nejednal ve zlé víře. Stěžovateli způsobené nepříznivé důsledky periodikem Pražan byly významnější. 7. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem vrchního soudu, podle kterého nebyla prokázána újma v takovém rozsahu, aby odůvodňovala přiznání vyšší částky než 50 000 Kč. Vrchní soud sice zvýšil relutární kompenzaci o 20 000 Kč, nicméně neobjasnil, proč nevyhověl žalobě co do částky 950 000 Kč, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a svévolné. Obecné soudy podle stěžovatele nehodnotily ani listinné důkazy, o které opíral svá tvrzení o vzniklé újmě. Dále stěžovatel namítá, že vrchní soud se nevyjádřil ani k jedinému z jeho tvrzení o peněžní náhradě. Následně Nejvyšší soud reagoval na jeho argumentaci jen velmi obecně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).