IV.ÚS 513/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 513/15 ze dne 18. 10. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jitky Studené, zastoupené JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem se sídlem Antonína Slavíka 7, 602 00 Brno, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu v Přerově č. j. 5 Nt 460/2014-5 ze dne 16. 12. 2014 a proti způsobu provedení prohlídek, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 11 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Policie ČR, Krajské ředitelství Olomouckého kraje, SKPV, OHK Přerov, prověřuje pod sp. zn. KRPM-67440/TČ-2014-140881 skutečnosti nasvědčující tomu, že byly spáchány trestné činy zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku, nedovolená výroba a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka dle § 349 tr. zákoníku a porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterých se měla dopustit stěžovatelka tím, že v rámci minimálně 1700 exekucí finanční prostředky v nich vymožené v úhrnné výši 7 000 000 Kč v rozporu se svými povinnostmi neodevzdala oprávněným subjektům, nýbrž si je ponechala a naložila s nimi dosud neustanoveným způsobem. Soudkyně Okresního soudu v Přerově vydala v záhlaví označený příkaz k domovní prohlídce v něm blíže uvedeného rodinného domu užívaného stěžovatelkou (dále jen "rodinný dům"), jakož i bytového domu, ve kterém sídlil exekutorský úřad stěžovatelky (dále jen "bytový dům"). V odůvodnění příkazu stojí, že existuje důvodné podezření, že se v těchto nemovitostech nacházejí věci důležité pro uvedené trestní řízení, a sice kompletní spisová agenda exekutorského úřadu stěžovatelky v listinné i elektronické podobě, účetnictví tohoto úřadu a dále finanční hotovost, která měla být výtěžkem trestné činnosti, z níž je stěžovatelka podezřívána. Na základě uvedeného příkazu pak byla dne 17. 12. 2014 v těchto prostorách provedena jako neodkladný úkon ve smyslu ustanovení § 158 odst. 3 písm. i) ve spojení s § 160 odst. 4 věta prvá trestního řádu (dále jen "tr. ř.") domovní prohlídka. Proti příkazu k domovní prohlídce, jakož i způsobu jejího provedení, brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace a vyslovení protiústavnosti postupu policejního orgánu při domovních prohlídkách. Stěžovatelka předně namítla absenci zákonného důvodu pro provedení domovních prohlídek a nezákonnost postupu, jímž byly tyto prohlídky realizovány. Tyto nedostatky stěžovatelka spatřuje jednak v jí tvrzené předčasnosti vykonání domovní prohlídky, neboť orgány činné v trestním řízení ji měly podle jejího názoru nejprve ve smyslu § 78 tr. ř. vyzvat k vydání předmětné spisové agendy, účetních dokumentů a neoprávněně držených finančních prostředků. Teprve poté, co by byla stěžovatelka takové výzvě nevyhověla, byl by býval dle jejích slov dán důvod k postupu podle § 83 odst. 1 tr. ř. Dále se v tomto směru dovolává nedostatku relevantního zdůvodnění domovní prohlídky jako úkonu neodkladného ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. Stěžovatelka dále zpochybnila potřebu provedení domovní prohlídky z důvodu potřeby vymezení výše škody, resp. právní kvalifikace jednání stěžovatelky, neboť i bez provedení prohlídky policejní orgán podle jejího názoru disponoval dostatečným množstvím informací, ze kterých bylo možné dané závěry dovodit. Stran protokolu o domovní prohlídce v bytovém domě stěžovatelka namítla, že z protokolu není patrné, kdo výslech provedl, a dále, že věci pod pořadovými čísly 1 až 204 nebyly vydány, ačkoliv je tak v protokolu uvedeno, nýbrž odňaty, neboť stěžovatelka nebyla domovní prohlídce osobně přítomna. Konečně stěžovatelka namítla, že jí nebyla dána možnost účasti při prohlídce bytového domu, neboť tato probíhala ve stejnou dobu jako domovní prohlídka rodinného domu, musela tedy požádat o účast svého bývalého zaměstnance M. Blumu. Ten však podle mínění stěžovatelky nebyl osobou, která by byla podle ustanovení § 85 odst. 1 tr. ř. oprávněna se prohlídky zúčastnit. Stěžovatelka pak ústavní stížnost uzavřela námitkou, že jí byly policejním orgánem odňaty věci, které potřebuje k výkonu své každodenní činnosti tak, aby mohla reagovat na dožádání soudů, exekutorů, jiných orgánů a osob, a dále, že jí byly zabaveny i výpisy z bankovních účtů, náklady na jejichž opětovné obstarání by byly pro stěžovatelku nepřiměřeně zatěžující, a to za situace, kdy mohly být tyto výpisy vyžádány policejním orgánem bezplatně přímo u příslušných bankovních institucí. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud tedy může posoudit pouze to, zda aplikace trestně procesních ustanovení upravujících rozhodování o prohlídce podle § 83 tr. ř. nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou. Ústavní soud ovšem připomíná, že rozhodování o důvodech pro nařízení prohlídky může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty), protože v přípravném řízení shromážděné důkazy a jiné informace nejsou úplné. Důvodem pro zrušení napadeného příkazu k prohlídce Ústavním soudem by mohlo být toliko zcela absentující odůvodnění příkazu či jiný závažný exces, mající ústavněprávní dimenzi, k čemuž však v nyní projednávaném případě nedošlo. V prvé řadě neobstojí stěžovatelčiny výtky ohledně údajného nedostatku řádného odůvodnění příkazů k prohlídce. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vymezil podmínky, za nichž lze uskutečnění prohlídek považovat za ústavně aprobovaný zásah do uvedených práv [srov. např. nálezy ze dne 6. října 2005, sp. zn. II. ÚS 298/05 (N 196/39 SbNU 91), ze dne 25. srpna 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297), a ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263), dále též nálezy ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 362/06 (N 200/43 SbNU 239), ze dne 10. března 2011, sp. zn. II. ÚS 3073/10 (N 41/60 SbNU 483), či ze dne 10. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 3369/10], přičemž v nich zdůraznil roli obecných soudů z hlediska ochrany základních práv při rozhodování o jejich nařízení podle § 83 a 83a tr. ř. Za stěžejní lze v tomto směru označit požadavek odůvodnění těchto příkazů, v němž musí soud dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavní soud konstatuje, že argumentace obecného soudu v napadeném příkazu je transparentní a srozumitelná, nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení, nejedná se o pouhou citaci zákonných ustanovení, nýbrž o zcela dostatečné vysvětlení skutkových souvislostí mezi prohledávanými nemovitostmi na jedné straně a trestním stíháním stěžovatelky na straně druhé, tedy z odůvodnění rozporovaného příkazu je zřejmé, jak prohledávané prostory souvisí s šetřenou trestnou činností. Pro stručnost lze na toto odůvodnění odkázat. V této souvislosti je namístě poznamenat, že k vydání uvedeného příkazu postačuje "důvodné podezření" (§ 82 odst. 1 a § 160 odst. 4 tr. ř.), že v bytě nebo jiném prostoru "je věc ... důležitá pro trestní řízení", z čehož se odvíjí i adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých nále