IV.ÚS 515/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 515/05 ze dne 17. 10. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel Junák-svaz skautů a skautek ČR, se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 24, zastoupený JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem Praha 9, ul. Beranových 65, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 6 C 10/2000, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 26 Co 94/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, č. j. 28 Cdo 348/2006-286., t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2005, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Stěžovatel rovněž namítal, že soudy nerespektovaly ustanovení o rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny ani neposkytly stěžovateli právo na soudní ochranu podle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť spor o určení vlastnictví začal před soudem I. stupně v lednu roku 2000. Těžiště porušení ústavnosti stěžovatel spatřuje v tom, že rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího ignorují ducha zákona a historicky známá fakta a sled událostí zejména pokud jde o rok 1968, neboť rozhodly způsobem, který je projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 462/1998. Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 18. 1. 2000 u Okresního soud Praha-východ domáhal žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. proti žalovanému Konferenčnímu centru Štiřín žaloby o určení, že je vlastníkem v návrhu označených nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území Štiřín na listu vlastnictví č. 2935 u Katastrálního úřadu Praha-východ. V žalobě uvedl, že od svého založení v roce 1914 vyvíjel a stále vyvíjí svoji činnost a předmětné nemovitosti, ke kterým získal vlastnické právo v roce 1948, setrvaly dodnes v jeho vlastnictví. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 7. 10. 2002, č. j. 6 C 10/2000-109 žalobu stěžovatele zamítl z důvodu, že vlastnické právo k daným nemovitostem na stěžovatel nepřešlo, neboť nedošlo ke vkladu vlastnického práva do pozemkových knih na základě přídělu, jak o předpokládalo ustanovení § 13 dekretu č. 12/1945 Sb. a dále konstatoval, že se v případě stěžovatele nejedná a totožný subjekt, na který měly být nemovitosti převedeny. Na základě podaného odvolání Krajský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil rozsudkem ze dne 4. 5. 2005, č. j. 26 Co 94/2005 - 218, i když odlišně hodnotil otázku vzniku vlastnického práva k předmětným nemovitostem původnímu spolku JUNÁK a současně dospěl k závěru o nedostatku aktivní legitimace (v důsledku přetržení právní kontinuity stěžovatele s původním spolkem JUNÁK) stěžovatele. Odvolací soud konstatoval, že k ukončení činnosti spolku JUNÁK a převedení jeho majetku na jiný subjekt došlo sice v roce 1948 v rozporu s právními předpisy, ale obnovení činnosti v roce 1968 nelze považovat za pokračování při zachování právní kontinuity, ale toliko za zachování ideové kontinuity. Odvolací soud rovněž nedal za pravdu tvrzení stěžovatele, že obdobný případ právní kontinuity je řešen nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 462/98 (o právní kontinuitě mezi dnešní Českou stranou sociálně demokratickou a poválečnou Československou sociální demokracií), neboť právní postavení a činnost politických stran nebyla v právním řádu až do roku 1990 upravena na rozdíl od spolků, které se měly možnost profilovat podle zákona č. 68/1951 Sb. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel společně s ústavní stížností podal proti napadeným rozhodnutím obecných soudů i dovolání, Ústavní soud usnesením ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 515/05, řízení přerušil a stěžovateli uložil předložit Ústavnímu soudu ve lhůtě 10 dnů od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Po obdržení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, č. j. 28 Cdo 348/2006-286, Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti pokračoval. Nejvyšší soud při tom v citovaném usnesení dovolání stěžovatele odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. z důvodu jeho nepřípustnosti. Stěžovatel ve sdělení, doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2006, o ukončení věci před dovolacím soudem uvedl, že s právním názorem dovolacího soudu nesouhlasí zejména proto, že se neztotožňuje se závěrem dovolacího soudu o tom, že se v dané věci nejedná o otázku zásadního právního významu. Stěžovatel proto rozšířil podanou ústavní stížnosti i o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, č. j. 28 Cdo 348/2006-286. Stěžovatel má za to, že z nepřesvědčivých odůvodnění obecných soudů jasně a srozumitelně nevyplývá, zda vůbec, kdy, jak a v souladu s jakým konkrétním zákonem, mělo de iure dojít k údajnému ukončení činnosti JUNÁKA a poté i k údajnému vzniku zcela nové organizace. Obecné soudy jakož i Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele zcela protiprávně a protiústavně popřely právní kontinuitu spolku JUNÁK s poválečným JUNÁKEM a tím i porušily jeho vlastnická práva. K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 10/2000. Ústavní soud poté, co se seznámil s argumentací v ústavní stížnosti uvedené i obsahem připojených příloh, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o vyhovění svému návrhu. Odvolací soud se vznesenými námitkami stěžovatele zabýval a ve svém rozhodnutí své úvahy podrobně rozvedl. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, občanského soudního řádu, zákona č. 68/1951 Sb. a zákona č. 83/1990 Sb. se odvolací soud vypořádal, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů. V projednávané věci bylo stěžovatelem nastoleno řešení dvou zásadních otázek, a to vznik vlastnického práva stěžovatele k předmětným nemovitostem přídělem na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 2. 4. 1947, č. j. 30861/47-IX/A/3, dále existence věcné legitimace stěžovatele odvozené od právní kontinuity se spolkem JUNÁK, působícím v poválečném období. Pokud odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že k nabytí vlastnického práva přídělem na základě dekretu č. 12/1945 Sb. postačovala existence úředního rozhodnutí o tomto přídělu a současně nepokládal za bezpečně doloženo právní nástupnictví stěžovatele po jiném právním subjektu, který stěžovatelem uváděný nemovitý majetek měl nabýt do vlastnictví v poválečném období, nelze než uzavřít, že rozhodoval v rámci kompetencí uložených mu čl. 81 Ústavy České republiky a v rámci příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že proces byl veden způsobem, který nez