IV.ÚS 516/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 516/19 ze dne 9. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Hučíkové, zastoupené JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., advokátkou, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2018 č. j. 30 ICm 1475/2015, 12 VSOL 425/2018-68 (KSBR 30 INS 25523/2013), a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Mgr. Petra Budzińského, sídlem Letenská 121/8, Praha 1 - Malá Strana, insolvenčního správce dlužníka Bc. Pavla Boudného, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy. 2. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 4. 2018 č. j. 30 ICm 1475/2015-28, KSBR 30 INS 25523/2013-C2 byla v řízení o určení pravosti pohledávky zamítnuta žádost stěžovatelky (jako žalobkyně) o ustanovení zástupce. Uvedený soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky § 30 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§ 138 odst. 1 o. s. ř.) a nevyžaduje to ani ochrana jejích zájmů. Tento svůj závěr zdůvodnil tím, že stěžovatelka disponovala značnými příjmy, které lehkovážně prohospodařila, a nyní jí nic nebrání zlepšit si svou příjmovou situaci příjmem z pracovního poměru, a to vzhledem k nízké nezaměstnanosti, a dále že s ohledem na stěžovatelčin postup v daném řízení, i její předchozí činnost, je osobou dostatečně erudovanou k vedení daného sporu. 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále je "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil. Plně se s jeho závěry ztotožnil, přičemž zmíněné důvody, pro něž krajský soud nevyhověl stěžovatelčině návrhu, ještě rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. II. Stěžovatelčina argumentace 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka vrchnímu soudu vytkla, že se nezabýval její žádostí o ustanovení zástupce pro odvolací řízení. K tomu sdělila, že ve svém odvolání ze dne 30. 4. 2018 proti usnesení krajského soudu pouze uvedla některé zákonné důvody odvolání, jeho součástí ale byla žádost o ustanovení zástupce pro odvolací řízení, kterou řádně, srozumitelně a dostatečně odůvodnila, čehož si byl odvolací soud dobře vědom. Upozornila na poučovací povinnost soudu a na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž pokud účastník řízení podá v zahájeném řízení žádost o ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř., soud o ní musí rozhodnout předtím, než učiní další úkony v řízení. Vrchní soud její požadavek ignoroval a bez dalšího o jejím odvolání rozhodl. Tím se dopustil porušení práva na spravedlivý proces a na právní pomoc. 5. Dále stěžovatelka namítla, že nebyla v souladu s § 43 odst. 1 o. s. ř. soudem vyzvána k doplnění neúplného odvolání (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), ač to bylo jeho povinností. Nestalo-li se tak, je dané řízení zatíženo vadou. K tomu (znovu) uvedla, že proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podala dne 30. 4. 2018 neúplné odvolání, v němž chyběla konkrétní skutková a právní argumentace k důvodům odvolání, jakož i to, čeho se domáhá. Usnesením krajského soudu ze dne 11. 5. 2018 č. j. 30 ICm 1475/2015-31 pak byla vyzvána, aby odvolání doplnila, pouze však v tom ohledu, čeho se domáhá, a následně ji ani vrchní soud nevyzval, aby uvedla, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí nebo postupu soudu. Bez toho nebylo možné o odvolání rozhodovat. Vrchní soud jí tak neposkytl základní právní pomoc spočívající v řádném splnění poučovací povinnosti a rozhodl o vadném, nikoliv úplném odvolání, čímž jí znemožnil uplatnění jejích práv. 6. Další pochybení vrchního soudu mělo spočívat v tom, že rozhodl o zmíněném odvolání, aniž by krajský soud předtím rozhodl o jejích námitkách ze dne 25. 6. 2018, které podala proti výzvě krajského soudu obsažené v usnesení č. j. 30 ICm 1475/2015-31. Postup vrchního soudu byl podle stěžovatelky nepředvídatelný, v rozporu s legitimním očekáváním, že se nejprve bude zabývat její žádostí o ustanovení zástupce pro odvolací řízení, a až poté, co pravomocně rozhodne, že jí právního zástupce pro odvolací řízení neustanoví, ji vyzve, aby neúplné odvolání sama doplnila, a obdobně předpokládala, že bude řádně a včas rozhodnuto o zmíněných námitkách. 7. Závěrem stěžovatelka upozornila, že vrchní soud svévolně hodnotil postup a úvahy krajského soudu, takže jeho závěry nepředstavují vypořádání se s odvolacími námitkami, a dodala, že za dané procesní situace nemůže Ústavní soud poukazovat na závěry vrchního soudu jako na závěry v rovině podústavní, resp. nemůže konstatovat, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů, ale musí se zabývat protiústavním procesním postupem. K samotné argumentaci vrchního soudu pak stěžovatelka uvedla, že si v odůvodnění napadeného usnesení protiřečí a že je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné. Upozornila na to, že nemá žádnou znalost procesního práva a že naopak vedlejší účastník je v oblasti práva profesionál, jakož i na emoční rozměr sporu spočívající v tom, že v řízení jde o pohledávku, kterou má vůči synovi svého bývalého přítele. V návaznosti na to zmínila údajné nesrovnalosti v argumentech vrchního soudu, a rovněž i to, že nesprávně zdůraznil hmotněprávní povahu řízení, ač podstatná je povaha procesněprávní, a v tomto ohledu má jít o věc komplikovanou, týkající se vysoké částky. Nesprávně byla vrchním soudem akcentována její finanční situace, ač význam má situace aktuální, přičemž v tomto bodě řádně doložila své současné příjmy, a zdůraznila, že si svou finanční situaci nezavinila úmyslně a lehkovážné nakládání s finančními prostředky je lidské a nikoliv výjimečné. Vrchní soud správně konstatoval, že se její finanční situace od roku 2016 zhoršila, jelikož pobírá jen sociální dávky, a tudíž nemohl dospět k závěru, že nemá na zastoupení nárok. Závěrem upozornila, že ten stejný soud za stejných okolností dospěl v jiné věci k opačnému závěru, tedy že podmínky pro ustanovení zástupce splňuje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (ve stručnosti shrnuto) tvrdí, že vadným postupem krajského soudu, a především vrchního soudu, jí bylo znemožněno v řízení o odvolání proti usnesení prvně uvedeného soudu o (ne)ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř. uplatňovat svá práva. Ústavní soud však této stěžova