IV.ÚS 518/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 518/24 ze dne 13. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele S. H., zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2023, č. j. 37 Co 187/2023-723, 37 Co 188/2023, 37 Co 189/2023, rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. 6. 2023, č. j. 10 Nc 1040/2021-560, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 3. 8. 2023, č. j. 10 Nc 1040/2021-593, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 8. 2023, č. j. 10 Nc 1040/2021-595, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a a) J. D. a nezletilých b) K. H. a c) M. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Třebíči ("okresní soud") napadeným rozsudkem ze dne 1. 6. 2023 zamítl návrh stěžovatele na změnu péče a výživy nezletilého syna a dcery. Rozsudkem ze dne 3. 8. 2023 okresní soud rozhodl o úpravě styku stěžovatele s nezletilými, a to v režimu běžném i prázdninovém. Dále rozhodl, že matka je povinna nezletilé děti ke styku řádně a včas připravit a stěžovateli ve stanovenou dobu odevzdat v místě jeho bydliště a stěžovatel je povinen nezletilé ve stanovenou dobu převzít a ve stanovenou dobu je matce po ukončení styku odevzdat zpět v místě bydliště matky (výrok I.). Současně stanovil matce povinnost informovat stěžovatele o zdravotním stavu dětí, zasílat mu souhrnnou zprávu týkající se podstatných informací o nezletilých a povinnost umožnit mu videohovor s nezletilými každé pondělí, středu a pátek od 19:00 do 19:15 hodin (výrok II.). Okresní soud současně zamítl návrhy stěžovatele na nahrazení souhlasu matky s přihlášením nezletilých do předškolních zařízení v P. a s přihlášením syna do školy v P. a přihlášením syna k lékařské zubní péči v P. 2. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně ("krajský soud"), který stěžovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí o výchově (výrok I.) a změnil rozhodnutí o styku stěžovatele s nezletilými jen z hlediska harmonogramu styku v průběhu vánočních prázdnin, jinak je potvrdil. (výrok II.). 3. Stěžovatel se závěry okresního a krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení základních práv a ústavních principů zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 4. Předkládá přitom obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podaném odvolání. Obecným soudům tudíž vytýká, že nesprávně vyhodnotily otázku podstatné změny poměrů, jež dle jeho názoru spočívá "ve vnitrostátním únosu dětí na vzdálenost téměř 300 km". V souvislosti s protiprávním (stěžovatelem neodsouhlaseným) přestěhováním dětí se dovolává zásady ex iniuria ius non oritur, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte, je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné. Uvádí, že krajský soud zcela ignoroval podstatnou část jeho odvolací argumentace, s níž se vůbec nevypořádal. Obecným soudům rovněž vytýká, že nespecifikovaly kroky, které by mohly vést k odstranění překážek bránících svěření nezletilých do střídavé péče (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2021, bod 23; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel žádá, aby byl jeho návrh projednán z důvodu naléhavosti mimo pořadí. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 6. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry krajského soudu, navazujícími na závěry okresního soudu, učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem. 7. Ústavní soud předně připomíná, že k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech přistupuje obzvláště zdrženlivě, neboť obecné soudy provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení a obecně vzato rozhodují na základě bezprostřední znalosti osob i poměrů v dané věci. Ústavní soud vzhledem ke své povaze i úpravě řízení nemůže obecné soudy v popsaných aspektech nahrazovat. Tyto premisy platí o to více v řízeních ve věcech nezletilých dětí, která jsou vyvolána vyhrocenými rodičovskými konflikty. 8. Ústavní soud dále uvádí, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti (srov. výše), a tedy nikoliv "běžné" zákonnosti. Jak již bylo řečeno, Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem zásadně nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena obecnými soudy a s jejichž právními závěry polemizuje v řízení před Ústavním soudem. 9. Ústavní soud rovněž připomíná, že ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). Tato kritéria jsou přitom použitelná nejen v rámci prvotního rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů, ale rovněž v navazujících rozhodnutích o zachování či změně takto nastavených výchovných poměrů. 10. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí rovněž prizmatem těchto kritérií, přičemž dospěl k závěru, že okresní i krajský soud při svém rozhodování vzaly uvedené ústavní požadavky dostatečně do úvahy a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž - jak již bylo zdůrazněno - shledaly předpoklady pro ponechání nezletilých v péči matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu. 11. Jak totiž vyplývá z odůvodnění stěžovaných rozhodnutí, obecné soudy kladly důraz především právě na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). 12. Ústavní soud s ohledem na obsah stížnostní argumentace připomíná své předchozí závěry zdůrazňující, že protiprávní (jednostranná) změna bydliště dítěte provedená jedním rodičem skutečně je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017). Judikatura Ústavní soudu rovněž akcentuje, že kritérium velmi velké vzdálenosti bydliště rodičů nemůže být jediným důvodem vylučujícím vhodnost střídavé péče, aniž by byl blíže zkoumán dopad častého stěhování (cestování) na vývoj nezletilého a celkový kontext případu. Závěr, že cestování a stěhování (a tedy i střídavá péče) nejsou v zájmu nezletilého, proto nemůže být založen na tvrzení zohledňujícím výhradně vzdálenost mezi bydlišti rodičů, ale musí b